Víc takových dní

Dneska bylo opravdu nádherně. A nemyslim jen počasí. Vyrazila jsem na brusle, ale tentokrát s mp3 přehrávačem. Když neposlouchám hudbu delší dobu (což teď bylo možná dva měsíce, že jsem nechtěla nic slyšet), tak potom na mě má euforijní účinky. A to se stalo i dneska. Už ani nevim, kdy naposled jsem měla takhle dokonalej pocit. Teda tenkrát ta euforie trvala rovný tři týdny, způsobilo jí vysazení hormonální antikoncepce po sedmi letech nepřetržitýho užívání a neuvěřitelně jsem při ní (při tý euforii) zhubla. Zaprvý jsem tenkrát získala důkaz, že HA je opravdu svinstvo, teda aspoň v mým případě, protože mě soustavně udržovala v depresi - ale poznala jsem to až po vysazení. A druhej důkaz - tvrzení, že pro hubnutí je důležitá dobrá nálada, není úplně z cesty.

Hudba vypnula vnímání únavy, bolesti (svalů) a protivětru - to vše při jízdě na bruslích obvykle vnímám. Výsledkem bylo, že jsem jela jak namydlenej blesk snad bez špetky námahy, prostě jsem měla neuvěřitelnou energii. Dokonce jsem samovolně udělala několik pohybů, který bych neomámená hudbou rozhodně neudělala. Jako třeba pokus o překládání nohou v zatáčce nebo kličkování. Šlo mi to překvapivě bez problémů, přitom já si vždycky říkala, že při pokusech o takový frajeřinky se zákonitě musim přerazit. Do toho jsem si připadala tak ladně! Takže doufám, že v dohledný době nepřijde to moje doslova hluchý období, kdy nemůžu hudbu ani slyšet, protože mě najednou začne znepokojovat. Co to mám kua za specialitu?

Každopádně jsem musela úplně zářit, protože lidi (mužského pohlaví) na mě čuměli víc než obvykle. Jeden se mi dokonce až "zasmál". To asi proto, že jsem nejspíš udělala nějakej taneční krok, aniž bych si to uvědomovala. Můj playlist obsahoval asi 20 písní, některý hned na zítřek vyndám, ale mezi TOP 3 patří: Euphoria (Loreen), Přísahám (Kerndlová) a jedna pecka od One Direction. Na přiznání.cz se všichni předhání v oznamování, jak nesnášejí Biebra a One Direction a já se tu k nim ve svých 28 letech naopak hrdě hlásím. No né hrdě, ale musim úplně obyčejně a nevzrušeně uznat a přiznat, že od Biebra se mi líbí dvě písničky a od One Direction jedna.

Tak se mi nesmějte, nooo! Radši se zasmějte tomu klipu, prostě pět přeslazených chlapečků... Mimochodem až dneska vidim, jak vlastně vypadaj.

Kromě tadytoho tam mám třeba i Eye of the Tiger, kterou prostě miluju (asi ta nejznámější píseň z Rockyho), protože je vyloženě motivační. A že to má co společnýho se Stallonem, je jedině plus. I toho miluju.

Dneska jsem v každým případě měla pocit, že líp mi snad ani bejt nemůže a úplně se mi vlil optimismus do žil. Pak jsem dojela domů a objevila nakopávací mail od kamarádky, kterej mě teda skoro dojal a samozřejmě tu mojí euforickou náladu ještě podpořil. Díky za to, že ti stojím za tolik povzbuzujících řádků.

Taky mě při tý jízdě napadlo, proč by mi jako mělo stačit shodit několik centimetrů. To víte, euforie způsobuje, že lidi mají někdy megalomanský nápady. Vlastně tady tolik nejde o to, abych shodila co nejvíc centimetrů. Ale o to, aby se na mně zkrátka rýsovaly svaly. Aby to vypadalo nějak takhle:

To pak budu závidět sama sobě.

A dokonce si nekriticky myslim, že od toho nejsem daleko. Že to neni vůbec megalomanský. Co jsem se do toho obula, sundavám tuky opravdu rychle a slabý rýsování na sobě pozoruju taky. Tak co by ne? 

Nedá se říct, že na ničem nepracuju. Pracuju na sobě.