Je dobře, že jsem tohle téma blogerský výzvy tak dlouho odkládala. Mělo bejt napsaný už v 15. týdnu, teď máme 22. Ale dřív mě prostě nenapadlo, jak to zpracovat, aby mě to bavilo. A taky se mi na ten blog nedostává času, protože toho mám tolik, že volný chvíle věnuju prioritně spaní, vegetění a hraní Cities Skylines (stavim město).

O tom, na co myslíš, si mozek myslí, že se to doopravdy děje. A podle toho vypouští biochemii do těla. To je ta hlavní myšlenka, kterou mě Janka Chudlíková inspirovala a kterou jsem fakt integrovala do života. Představujte si, že ležíte u moře, a mozek si myslí, že je to pravda! A spustí serotonin, endorfin a tak. Janku se vážně vyplatí sledovat.

Já se tady dneska trochu porozčiluju, jo? Tahleta záležitost mi komplikuje život, resp. já si jí nechám komplikovat život a nevim, jak bych se toho co nejrychleji zbavila. Abych vás uvedla do problému:

1. Přečtete si někde nějaký doporučení, co máte dělat.
2. Za chvíli se objeví jiný doporučení, který to původní překryje a samozřejmě je náročnější na splnění.
3. Bod 2 se opakuje do doby, než se naserete a neděláte pro jistotu vůbec nic.

Příklad z praxe:

1. Večer si klidně dejte sladkosti. Když se vám vejdou do kalorickýho plánu, nic se nestane.
2. Večer nejezte sladkosti, dejte si místo nich 89,5% čokoládu.
3. Večer nejezte čokoládu, je moc kalorická. Radši si dejte banán, lépe se po něm usíná.
4. Večer banán opravdu nejezte, ztloustnete! To si dejte radši jablko.
5. Večer ovoce vůbec nesmíte, ideální je lehký zeleninový salát s bílkovinou.

Tématem Blogerský výzvy 2020 pro 14. týden je Životní lekce, kterou jsem se naučila. Vůbec si nevšímejte toho, že už začal 16. týden, jo? Ale k tomu tématu... Jako první mě napadla lekce, kterou jsem zažila ve svý finanční sféře. Asi proto, že je "nejmladší".

Guilty pleasures jsou prej neřesti, který nám dělaj radost, ale stydíme se za ně. Tak OK. Já nevim, jestli se za svoje guilty pleasures úplně stydim... ale hlavně mi většina z nich připadá fádní. Nějaký žraní nanuků ve dvě hodiny v noci nebo čůrání ve sprše, to by mohl říct každej. A co z toho jako? Zbytečný články by měly z internetu zmizet a ne se připisovat další. Tudíž já zmíním jen jednu svojí slast, kterou podle mě nikdo jinej nemá a která je fakt extrémní. Další díl do Blogerský výzvy 2020.

Téma pro 13. týden: Provinilé slasti

Politická scéna je pro mě něco jako zábavná reality show.

Necítím sympatie/antipatie k jednotlivým politikům podle toho, jakou zastupujou stranu nebo co dělaj za hovadiny. Komunista nebo Pirát, mně je to fakt jedno. Mě totiž zajímají politici jako lidi. Zajímá mě jejich osobnost, chování, vzhled, gesta, vyjadřování nebo v jakým jsou znamení...

Baví mě Kalousek, protože je chytrej, vtipnej a mluví srandovní pražštinou.

Můj oblíbený měsíc v roce, to je téma Blogerský výzvy 2020 pro 12. týden. Ve výzvě je spousta témat, na který se těším, protože je o čem psát. Small talk témata mezi ně nepatří. Co mam s tim oblíbeným měsícem jako dělat? Hned si odpovím: okořenit to hejtem. 

Nejradši mám měsíce, který slibujou největší klid.

Leden a únor, kdy už je po Vánocích a lidi se vás ještě nevyptávají na to, kam pojedete v létě na dovolenou. Zároveň nechodí moc ven, protože je tam "hnusně" – tudíž tam můžu jít já a ten klid si užít. Taky se mi líbí, že se brzo stmívá. Ráda chodím hned po práci spát (okolo 17:00) a v létě mě to světlo prostě ruší, a to i když mám na očích spací masku. Dlouhý světlo mi ale vadí, i když jsem vzhůru. Jsem takovej upír, před světlem se schovávám, zatahuju závěsy, miluju neslunečný dny a hodně často se chodím projít až se soumrakem nebo za tmy.

Rok 2030 je pro mě tak vzdálenej, až je téměř neexistující. Splnit téma Blogerský výzvy 2020 pro 11. týden šlo tedy ztuha. Jo a vím, že teď už je 12. tejden, ale nebojte, všechno bude.

Téma pro 11. týden: Odteď za 10 let

Následuje odhad, jak bude můj život za 10 let vypadat. Ne jak si přeju, aby vypadal.

Ze všech možných představ mi bohužel nabíhají i ty nejhorší, a tak si je odbydu na začátku. Věřim, že je nemusim rozebírat víc, než takto: bojim se, že za 10 let už nebudou lidi v mým okolí v kompletní sestavě. Nebo že už nebudou v původním zdravotním stavu.

A teď rychle dál. Pokud jde o práci, budu pořád dělat copywritera pro tu firmu, u který jsem teď. Ale myslím si, že už u nich nebudu na plnej úvazek. Postupně si vyjednám kratší pracovní dobu a na zbytek živobytí mi vydělá vlastní online magazín. Ten bude mít návštěvnost několik set tisíc lidí měsíčně. Taky budu prodávat nějakej e-book nebo tištěnýho průvodce. Nevím, jaký bude téma, ale něco takovýho mám v hlavě už dýl.

Před pár dny mě ohromila Blogerská výzva 2020, kterou vymyslela autorka blogu nabloguzalezi.cz. Devět týdnů už mi teda uniklo, ale nevadí, připojuju se až teď.

Téma pro 10. týden: Top 5 míst, která chci navštívit

Předpokládejme, že se po mně chtějí místa, kde jsem ještě nebyla. Takže: Maledivy, Budapešť, Korfu, Lefkada, Menorca.

No a dál bych vám asi řekla, jak strašně nudný mi tohle téma připadá. Nenavážím se teď do autorky výzvy. Cestování si užívám, ALE nemám ráda cestovatelský vyprávění, cestovní přednášky a dokumenty, nezajímá mě náplň dovolených mých známých ani blízkých (stačí mi informace, jestli líbilo/nelíbilo, někdy ani to ne), nechci si prohlížet fotky a nechci se bavit ani o svých vlastních cestách. Ani před, ani po. Snad kdysi mě bavilo napsat k nějakýmu tomu výletu reportáž (pár jich tu zbylo), ale i to je pryč. Jediná moje cestovní komunikace probíhá na instagramu, kterej pro mě není sociální sítí, ale úložnou vzpomínek. Ukládám si je tam ale hlavně pro sebe.

Jestli jste si mysleli, že jsem skončila, tak to není vůbec žádná pravda. Nekecám, když řeknu, že od posledního článku myslim na svůj osobní blog skoro denně. Mám ho stále v patrnosti. Jak je teda možný, že nic nenapíšu? Vysvětlení je to trapný, ale já prostě nemam čas na všechno, co bych chtěla dělat. Kdybyste mi chtěli poradit, že je potřeba stanovit si priority, tak už se stalo. V lednu jsem ukončila jednu ze svých čtyř psacích činností a teď mám už jen tři. Tři místa na doplňování textu, plánování, lovení nápadů. Jedním z těch míst je tenhle blog. Vážení, dala jsem přednost osobnímu blogu před výdělkem, protože se mi s ním pojí víc zábavy a míň stresu. A víc volnosti. Je teda možný, že už sem opravdu, ale opravdu budu psát víc.

O tomhle chci mluvit už delší dobu, protože mám pocit, že sdílená starost znamená úlevu. V mý hlavě se léta opakuje sada konkrétních melodií a písní, který si občas začnu zpívat i nahlas. Nejde o to, že by mi vadily ty melodie. Vadí mi ta bezděčná interní nebo externí reprodukce, protože si při tom vždycky uvědomim, že jsem nervózní. Svoje zpívání a pobrukování, který jsem neplánovala, mám zkrátka spojený s rostoucí úzkostí. Je možný, že je to pozitivní jev a moje tělo si tim chce ulevit od stresu. Ale když mě to akorát nasere, asi to moc pozitivní neni.

Kombinačky

Tohle je top. Ani nevim, co mi na tom přijde tak srandovní. Prostě ta kombinace slabik. A ségra se tomu směje úplně stejně.