Severní Kypr: Můj další únik ze všedního světa

Jsem doma už pár dní. Nemůžu se vzpamatovat. Vůbec nechci žít ten obyčejnej život, co mám. V rámci aklimatizace jsem se rozhodla bez výčitek utíkat do svých snů řádně hluboko a odvážně. Budu to dělat tak dlouho, dokud nebude moje duše aspoň částečně zpět v ČR. Taky asi ještě víc zhubnu, protože pro samý snění ani pořádně nejím. Když sním, jídlo nepotřebuju, živí mě jen ty představy a pocity, co si v sobě vyvolávám. Myslím, že musim vypadat nepřítomně víc než kdy dřív. Jsem někde a nevim kde. Co tady dělám, když patřím k moři, kde můžu nechat hlavu v oblacích naprosto beztrestně a nepřetržitě? Tadyten reálnej svět, kde prší a kde se musí myslet na problémy, vůbec neni pro mě.

Areál resortu Kaya Artemis

Proč je každej další návrat krutější a nezvladatelnější? A to se nemusím vracet do tý zkuený práce, to bych se teprve poblila.

Věci jsem si vybalila až po třech dnech, do tý doby jsem se kufru nedotkla. Nechala bych to tak i delší dobu, ale už mi bylo blbý nechat přítele se o ten kufr přerážet. Spěšně jsem věci naházela do pračky, kromě plavek. Ty jsem si pověsila na kličku okna a chodím je fetovat. Cítím z nich moře, sůl, vedro a opalovací krém. Prát je nebudu.

-------------------------------------------------

Stojím v moři do pasu, stojím a stojím, dlouho, a sním. Tak málo mi stačí. Z pláže to asi musí vypadat zajímavě.

Ležím na lehátku, zase sním. A protože se mi líp sní na břiše, tak se skoro neotáčím a třetí den se pálím.

Společná hymna zájezdu je nakonec Kam tvý kroky jdou. A zase se nořím kamsi. Víc mi ale vyhovuje neposlouchat nic, abych nebyla rušena od myšlenek (snů). Když už si něco pustím do uší, tak nejradši cover verzi Eye of the Tiger (při ní myslím na Stalloneho, hihi) a cover verzi Hungry Eyes (při ní myslím na jedny hladový oči). Pak mi sny jedou na plný obrátky a hlavně s Hungry Eyes si připadám dostatečně letně.

Na cvičení opět vypínám. Když jsme vyzvány, abysme se soustředily jen na zvuky okolo nebo na svůj dech, kašlu na to a jdu si snít, to abych tu nudnou jógu vůbec přežila. Nechci se soustředit na zvuky a už vůbec ne na dech, protože jakmile to udělám, začnu se za chvíli dusit. To byl nápad jet na jógu a pilates. Ale bohužel už na nás nic jinýho nezbylo. Chtěly jsme něco se cvičením, to v každým případě. Ale aerobik zájezdy byly vyprodaný. To by byla bomba, každý ráno a večer tancovat. Aspoň jsem si definitivně a naposledy potvrdila, že pilates v mým životě opravdu místo mít nebude. Jóga tak 1x za dva měsíce. Zejména u toho pilates mi přijde, že je  nefunkční, aspoň na mým těle. Evidentně i na těle instruktora, který byl nejen svalnatý, ale i tučný. Já potřebuju něco intezivnějšího, těžký činky, zničit se, vyskákat se. On by to ostatně potřeboval taky, hihi.

Na diskotéce jsem plně přítomná a uvědomuju si okolí i sama sebe. Mám nad sebou hvězdy a pokouším se o koordinaci pohybů, abysme trsaly stejně. Druhej den mě pravidelně bolí za krkem, protože házím dokola a dopředu a dozadu celou hlavou, aby tančily i vlasy.

Běžíme do aquaparku. Od bazénu, do kterýho vypadávají lidi ze skluzavek, až ke schodům vedoucím nahoru tančíme. Máme dokonce vlastní sestavu. Na tobogánu si připadám jak ve snách. Ležím v pneumatice, jedu přiměřenou rychlostí dolů, hlavu zakláním, rty pootvírám, vlasy nechám vlát, tohle je pro mě TOP pocit. Na některých klouzačkách se nechám unést a prostě jen tak z euforie ječím (něco jako woooooow), jak strašně je to bezvadný. Strachy jsem řvala jen na jednom.   A na tom nejhorším jsem ani nepípla. Tam jsem jen čekala, až ten volnej pád skončí.

Jeden z plavčíků v aquaparku se rozhodl ukázat nám, jak správně nést double-pneumatiku (nesly jsme to jak prase kost). Hezky si nás tam postavil, dal nám jí do rukou, pak do nás strčil a už jsme byly i s pneu v bazénu. Mojí souputnici se pak při jedné z jízd objevil na single-pneumatice defekt. Šla mu ho ukázat. A když to studoval, strčila do něj prstíčkem a už se koupal, zmetek.

Jednoho večera, už za tmy, lezeme samy do bazénu. Plavu tak něžně a líně, abych kolem sebe nečeřila dokonale stojatou hladinu. Jsem odpůrcem i jen minimálního vlnobití. Zas mám nad sebou hvězdy a nic lepšího v tomhle okamžiku snad ani nemůže bejt.

Ta postýlka... Ta byla tak pohodlná. Lehnu, sním. Já vlastně nikdy nejsem sama.

Letadla, letiště, pozemní i vzdušnej personál... Jsem tím vším tak fascinována, že nejde nemít husí kůži. Já jsem měla bejt pilot. To je můj SEN. Kterej má bohužel spoustu mínusů (jako třeba že furt nevidíte rodinu a asi úplně nejde udržovat vztah s někým, kdo taky nepracuje v letectví), ale ty v mých snech místo nemají. Piloti jsou sexy, ať už vypadají jakkoli. Letušky i letušáci často taky. Při cestě zpět měl jeden krásný dlouhý řasy a zlomený obočí (nerovný a nekulatý) a to já žeru. Ale Turek to byl. Nebrat. Jen podívat.

Všechno všechno ostatní je tak průměrný a nezáživný. Nevim, jak s tim naložim a jestli si vůbec zvyknu, že takovej život, jako TAM, lze žít jen sem tam.