Blíží se den prvního skutečnýho sezení s psycho-koučkou, kde už se bude něco dít a ze kterýho by mělo něco vzejít. Už to opravdu potřebuju jak blázen. Je to pár dní, co jsem opět začala propadat zoufalství. Vyvolala ho ve mně jedna osoba, která mi v dobré víře poslala nějakou nabídku práce (ale značně podezřelou, s výdělkem 85.000 měsíčně; navíc jsem o jmenované firmě nenašla na netu ani slovo). Lidi v okolí mě docela serou, protože někteří jaksi neberou na vědomí, že se nemíním nechat zaměstnat. Vždycky, když o tom začnou znovu mluvit (a navrhovat mi nějaký firmy), už se ani nenamáhám připomínat jim, že já práci opravdu nehledám. Já hledám sebe a až se najdu, pak si práci vytvořím sama. Otázky "tak co práce?" už mi dávno otevírají kudlu v kapse a docela chápu např. bezdětné páry po třicítce, kteří jsou obtěžováni otázkami, kdy už konečně budou mít dítě, případně kdy budou mít druhý. Já vim, lidi se snaží udržet nějakou konverzaci, ale já o tý práci fakt mluvit nechci. Několika lidem už jsem to i řekla. Když mě tuhle zase jedna známá litovala, že asi jen tak nic nenajdu (grrrr) a co s tim hodlám dělat, prostě jsem jí řekla, ať se o mě nebojí a tím jsem rozhovor rázně ukončila.
Jako vždy mě od definitivního zoufalství zachraňuje sport. Ono když se jede na bruslích a vítr sviští kolem, zatimco do ucha pouštím všemožný pecky, svět se hned zdá strašně krásnej. Opravdu hned. Až je to neuvěřitelný. A pak to snění, že jo. Tím už trávím tolik času, že se obávám, aby mě jeho budoucí omezení z důvodu práce moc nebolelo. Sním hlavně o tom, že jsem někdo jinej. Je to skoro stejný jako čumět na film, prostě se chvíli zabývat cizím životem, hlavně ne svým. Podobně na mě funguje i hraní Sims (ty jsem teda nehrála už asi rok).
Včera večer jsme se nudila a projížděla jsem TV stanice, který tady máme (ani zdaleka jsem o všech nevěděla). Máme dokonce nějakou stanici Třeboň, přesnej název nevim. A včera v noci tam byl záznam z nějaký taneční soutěže, tancovaly tam teda hlavně děti (různýho věku) a když tam tancovali mládežníci, úplně se ve mně vařila krev, a to jsem seděla. Fakt strašný vedro. Je naprosto jasný, že tanec je jedna z těch oblastí, ve kterých kdybych se uplatnila (byť bych teda na sobě musela hodně máknout), tak se asi poseru štěstím. Ty stavy, do kterých se dostávám, když sama tancuju nebo když někoho vidím (nejlépe nějakou skupinu tančící dočista synchronicky a na taneční rádiové hity), jsou až extrémní. Já se vlastně ani na žádný taneční skupiny dívat nechci, protože mě pohled na ně bolí. Chci tam bejt s nima.
No a taky jsem včera poprvý koukala na Iron Mana 2 (a před tejdnem jsem viděla poprvý Iron Mana 1). Teda Tony Stark se mi líbil už v Avengers (ty jsem nelogicky viděla jako úplně první, hehe), ale včera jsem na něj zírala ještě víc. A to neni můj typickej typ. Na mě asi fakt zase vlezlo jaro se všim všudy.
A takovej tu byl úplněk v pátek třináctýho.
