Komentář, na který odpovídáte
tlapka: Momentálně žiju v tom, že budu šťastná, až budu mít za tři týdny po státnicích. Ale jen tak dva tři dny, pak nastoupí až po praxích, po diplomce, po druhé rundě státnic, po třetí, až si najdu práci nebo vyberu další školu...
Ale nemám pocit, že by mě to limitovalo a to je asi to podstatné. Je to prostě v mém životě důležitá událost a bylo by divné, kdyby mě to do splnění trošku netížilo. Ale hlavně je třeba se zeptat - ok, na tohle jsem se těšila, už to je - tak co, jsem šťastná? Jestli jo, proč ne, dokážu si představit, že někdo "nechce" být šťastný setrvale, ale spíš toho štěstí krátce, ale často dosahovat. Proti gustu... 
A druhá věc jsou ty samotné cíle. Vypráno a zameteno? Pokud tě to samotnou těší, jasně. Ale není to jen proto, že se to čeká? Že to tak "správně" má být? Mně to třeba udělá ohromnou radost - jednou za čas, když už je ten bordel fakt neskutečný a sama se těším, až se ho zbavím. Ale takový ten lehký provozní nepořádek považovat za chybu, protože v ideálním pojetí někoho jiného to tak prostě má být? To moje štěstí nepodmiňuje.