Komentář, na který odpovídáte
iva: Zrovna jsem si říkala, že jsi přišla a zas ses odmlčela a sotva otevřu Píše, jsi tu 
A zrovna s článkem, kterej mi sedne, jak p*del na hrnec. (Popravdě, už od čtvrtka trpím vytržením moudráků, dle hesla "sdílená bolest - poloviční bolest" s tím každýho prudím a hlavně bolestí se stávám ještě popudlivější než běžně 
) Číst komentáře (kromě těch našich píšáckejch) je opravdu spíš pro masochisty. To se člověk dozví věcí...
Nedávno kolega boural. Jasně, je ťunťa, byla to z 90 % jeho chyba a věděl to, ale dopravní nehoda se fakt může stát každému. Stačí chvilka nepozornosti. Když jsem mu pogratulovala, že jsem ráda, že je v pořádku a nikomu se nic nestalo, kladla jsem mu na srdce, aby hlavně nelez na FB. Odpověděl s hořkým pobavením: "Neboj. Už jsem si přečetl, co jsem za kokota." 
Úplně nejvíc jsem alergická na kombinaci bodů 1 a 2.Takový to: "No jo, v týhle republice se úspěch neodpouští!" Šmarjá, vždyť to je všude. Všude máš lidi, co ti závidí a všude máš lidi, co ti úspěch přejou. Navíc mi přijde, že věta o neodpouštění úspěchu je mantra nedoceněných. Chci, aby mě všichni chválili, protože vlastně v hloubi duše vím, že nic tak světobornýho jsem nedokázal, ale čím víc budu nahlas vykřikovat, že jsem boží a vy mi to nepřejete, tím spíš sám sebe utvrdím, že JÁ jsem dobře. A nebo tím dokazuju sám sobě, že tomu úspěšnějšímu nezávidím.
Mimochodem, já jsem dost závistivá bytost. Myslím dokonce, že už jsme to jednou řešili. Ježíš, já bych chtěla bejt krásná štíhlá femme fatale, umět zpívat a usmívat se tím klidným vědoucím úsměvem... Zhubnout bych teda asi mohla, ale to ostatní nedám a nedám
Vidíš, bod 4 mě nikdy nenapadl. Ale, sakra, teď ty "smutnéů dodatky uvidím všude 
