Dneska bylo opravdu nádherně. A nemyslim jen počasí. Vyrazila jsem na brusle, ale tentokrát s mp3 přehrávačem. Když neposlouchám hudbu delší dobu (což teď bylo možná dva měsíce, že jsem nechtěla nic slyšet), tak potom na mě má euforijní účinky. A to se stalo i dneska. Už ani nevim, kdy naposled jsem měla takhle dokonalej pocit. Teda tenkrát ta euforie trvala rovný tři týdny, způsobilo jí vysazení hormonální antikoncepce po sedmi letech nepřetržitýho užívání a neuvěřitelně jsem při ní (při tý euforii) zhubla. Zaprvý jsem tenkrát získala důkaz, že HA je opravdu svinstvo, teda aspoň v mým případě, protože mě soustavně udržovala v depresi - ale poznala jsem to až po vysazení. A druhej důkaz - tvrzení, že pro hubnutí je důležitá dobrá nálada, není úplně z cesty.

Hudba vypnula vnímání únavy, bolesti (svalů) a protivětru - to vše při jízdě na bruslích obvykle vnímám. Výsledkem bylo, že jsem jela jak namydlenej blesk snad bez špetky námahy, prostě jsem měla neuvěřitelnou energii. Dokonce jsem samovolně udělala několik pohybů, který bych neomámená hudbou rozhodně neudělala. Jako třeba pokus o překládání nohou v zatáčce nebo kličkování. Šlo mi to překvapivě bez problémů, přitom já si vždycky říkala, že při pokusech o takový frajeřinky se zákonitě musim přerazit. Do toho jsem si připadala tak ladně! Takže doufám, že v dohledný době nepřijde to moje doslova hluchý období, kdy nemůžu hudbu ani slyšet, protože mě najednou začne znepokojovat. Co to mám kua za specialitu?

Nemusíte se bát, že se děje něco špatnýho (což je obvykle důvod, proč se dlouho neozvu), naopak jsem docela šlápla do toho života. Asi ne tak, jak si možná představujete - nějakej pracovní život je totiž stále u ledu. Udělala jsem ze sebe ale pomalu profesionálního sportovce. To samozřejmě trochu přehánim, ale je fajn si tak připadat, namlouvat si to. Už mi nestačilo sportovat jen jednou denně, teď už sportuju nebo cvičim dvakrát a nevylučuju, že to půjde třeba ještě dál. Do toho se poměrně poctivě stravuju, centimetry jdou dolů a svaly rostou. Vim, že jsem tady už mockrát řikala, že tentokrát jsem zralá na úspěch a teď už fakt něčeho dosáhnu a blabla. A nakonec to vždycky nějak selhalo, přerušilo se, vzdalo. Tak teď to řikám zas a dokonce mam znovu ten pocit, že už to fakt dám.

Já prostě budu mít postavu, jakou chci. Mam pro to spoustu prostoru, podpory a síly. Už se pomalu dostávám na míry, kde jsem minimálně za poslední rok ještě nebyla a co se týče síly a výkonu, dovoluju si tvrdit, že takhle dobře jsem na tom nebyla ještě nikdy. Burpees/angličáky dělám jak nic, pánský kliky už dokážu dělat nezparchantěle a kilový činky jsou pro mě lehký jak dva gramy. Akorát mě limitujou kolena, sama sobě jsem si diagnostikovala chondropatii čéšek, tak se taky podle toho chovám. Musim ty kolena trochu šetřit.

Za tu dobu, co jsem se neozvala, jsem podnikla i pár výletů.

S rodiči v Brandýse nad Labem. Byl to snad ten nejmrazivější den v roce a vymrzli jsme opravdu řádně.