Stop nudě

Poslední dny jsou pro mě ve znamení nudy a připadá mi, jak kdybych byla doma už několik let a ne 3 tejdny. Čím víc času mám, tím hůř si dokážu najít náplň a nějak rozumně s tím časem naložit. Možná že kdybych neměla notebook, nějakou aktivitu bych našla hned. Jenže k tomu sednete a hodiny letí... Na druhou stranu internet potřebuju, teď teda určitě, protože si hledám různý články a materiály důležitý pro můj další rozvoj.

Loni jsem se tu asi zmiňovala, že jsem byla účastníkem Akademie návyků, kterou otevřel Pavel Říha. Tak teď si znovu sjíždím ty videa a navíc je pro mě tenhle člověk sám o sobě inspirativní... Připadá mi, že cokoli si usmyslím, to nakonec dokážu. Jako on. Kdysi byl pomalu tam, kde já, prostě tam vidím hodně podobností. Vystudovala jsem dva obory, který mě prakticky nezajímají a pochybuju, že bych se jedním nebo druhým někdy živila. Škola mi je dokonale zhnusila. Do toho jsem teď doma a docela rychle jsem sklouzla k uléhání třeba ve 3:00 a vstávání ve 14:00. Dyť to neni možný!! Jediný pozitivum je, že toho aspoň přes den tolik nesežeru, když toho tolik prospím.

I díky těm videím od Pavla Říhy se mi podařilo se znovu nakopnout a už dneska jsem udělala docela velkej kus "práce", kdy jsem si naplánovala další dny, vyhledala další informace, který potřebuju, jako třeba o tom, jak začít podnikat. To ale není prvním krokem, nejdřív totiž musím přijít na ten svůj cíl. "Přemejšlim" o něm už spousty let a pořád ho nemám. Jak je to možný?!

Už jsem se fakt rozčílila. Už nebudu čekat, až mě osvítí duch svatý a nápad ke mně přijde sám. To jsem si fakt myslela?! Půjdu tomu naproti. Našla jsem si nějaký pokyny k tomu, jak na ten svůj sen/cíl přijít a už mám naplánováno, kdy si tuhle soukromou "studii" zpracuju. Jsem totiž přesvědčená o tom, že když člověk zná svůj cíl, už si k němu nějak dojde. Ale takhle? Já prostě nemůžu udělat ani krok, když nevím, jakým směrem. Pořád jen čekám, až budu dospělejší, chytřejší, zodpovědnější a až budu mít víc znalostí a zkušeností. Kdysi jsem si myslela, že ve 28 letech už dávno zralá budu. A že už dávno budu někdo. Místo toho jsem tam, kde jsem byla před lety a zjišťuju, že nikdy nebudu dost zralá a zkušená. Nebudu teda už na nic čekat a skočim do toho rovnýma nohama. Věřim, že se všim si poradim a kašlu na nějakej podělanej strach. Je to vlastně úplně stejný jako čekání na to, až budu zralá na mateřství. Ale už jsem pochopila, že ani na to nikdy zralá nebudu. Buď do toho půjdu nebo ne (případně se to přihodí nebo ne), o ničem jiným to není.

To je život tohlencto... Osm let zbytečných studií (ale hlavně že to mam za sebou, protože ani teď bych nevěděla, jakou blbou školu si vybrat) a potom čtyři roky v nevyhovující práci. Tak to by stačilo. Dost mě uklidňuje jedna moudrost - možná si nemůžeme splnit náš velkej sen přes noc, ale postupně krok za krokem ano. Důležitý je, že teď ten svůj další krok znám a jsem si jistá, že do večera zas budu vědět, co udělám v pátek, tedy zejtra. Teď to ještě nevím. A nemusím teď vědět, jakej krok č.174 budu muset udělat za půl roku. Jo, opravdu jsem si myslela, že musim hned od začátku až do konce vědět, jakej bude můj detailní postup.

On ten strach je opravdu zbytečnej. Vždyť já nemůžu prohrát, rozumíte? Když mi to nevyjde, odkloním se přece jinam a jdu dál. Ale i ta cesta je pro mě přínosem větším, než pasivní čekání, až budu na plnění snů dost připravená.