TV program je natolik mizerný a já asi velice zoufalá, protože právě jsem si jako kulisu pustila fotbal. To jsou konce.
Včera jsem absolvovala první ze čtyř naplánovaných sezení u koučky, která je zároveň psycholožka. Byla jsem tam dvě a půl hodiny, během kterých jsem byla podrobena intenzivnímu brainstormingu. Kdo si to neumí představit, byla jsem nucena asi tak 3x do minuty nad něčím přemejšlet a rychle odpovídat. Udělala se mnou několik cvičení, jedno z nich se týkalo hodnot. Měla jsem na tři papírky napsat, jaký hodnoty jsou pro mě důležitý v práci, na další tři papírky hodnoty v partnerství a na poslední tři hodnoty v přátelských vztazích. Pak jsem těchto devět hodnot rozhodila před sebe a během následující "hry" jsem jich musela postupně osm vyřadit. Zůstala mi hodnota POHODA. Musím říct, že do tý doby jsem si myslela, že nejdůležitější je pro mě SVOBODA, ale tu jsem vyřadila - sice tedy jako předposlední (takže je pro mě na 2.místě) - ale je to prostě překvapující zjištění. Na 3.místě jsem měla peníze a to mě teda ani moc nepřekvapuje, protože ty pro mě znamenají svobodu a bez nich svoboda prostě není. Aspoň u mě ne.
Pak jsem se měla zamyslet nad nejdůležitějšími událostmi různých období v životě a tady mi došlo, že ta zkurvená psycho-šikana, kterou jsem zažívala od 10 do 14 let, má na mě ještě větší vliv, než jsem si myslela. Úplně se mi sevřelo hrdlo a koučka mě poňoukla zamyslet se nad tím, jak teď zní můj hlas. Odpověděla jsem bez váhání, že zní jako když se mi stala nějaká tragédie. Těch období, nad kterými jsem se měla zamyslet, bylo pět a až teď si uvědomuju, že ve všech jsem jako první (nebo jako jedinou) zmínila negativní událost. Nejlíp z toho vyšlo období od 5 do 10 let a potom 15 až 20 (nejlíp, ale ne dobře).
Nejpřínosnější bylo cvičení, kde jsme se přímo zabývaly mojí sebedůvěrou. Na škále od 1 do 10 jsem svojí míru sebevědomí ohodnotila na 6. Koučka udělala na zemi takovou stupnici a já jsem si stoupla na tu šestku. Otočila jsem se směrem k nule a měla jsem ze sebe vysypat, co všechno mi přináší malý sebevědomí. Ona si to mezitim zapisovala a popsala skoro celou A4. Pro příklad jsem uváděla: malý sebevědomí mě omezuje, přivádí mě k zoufalství, přináší mi strach, neustále mi odčerpává peníze, jsem na sebe nasraná a krom toho jsem kvůli ní ještě pořádně nic nedokázala - jenom trpět. Po tomhle výčtu jsem byla vyzvána, ať si stoupnu na sedmičku, ale pro mě to neznamenalo víc, než udělat krok. Rozhodně jsem si nemyslela, že teď mám kvůli tomu jednomu kroku vyšší sebevědomí. Přišlo mi až hloupý, že mi byla položena otázka, proč si myslím, že se mi teď sebevědomí nezvýšilo. Opravdu ani teď si nemyslím, že tím jedním krokem bych si ho mohla navýšit. Doteď jsem to nepochopila. Nebo je v tom nějaká vyšší moc, než jen jeden krok? Každopádně jsem opakovala, že na tu sedmičku nepatřim a nemam tam co dělat. Posunula mě na bod 6 a půl a ptala se, co cítím teď. Byl to intenzivní pocit nutkání, že už tam nechci zůstat. Totiž tak nízko. Tak že by se mi míra sebevědomí přece jen posunula?
Sérií otázek jsme se pak postupně dostávaly k jádru věci. Pak mi to najednou došlo. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak - JÁ SE BOJÍM POSUNOUT DÁL! BOJÍM SE, CO TO SE MNOU UDĚLÁ! MÁM POCIT, ŽE VYŠŠÍ SEBEVĚDOMÍ NENÍ NIC PRO MĚ! Ježiši... Malý sebevědomí je pro mě pohodlný. Ale přitom kvůli němu trpim a kdybych s tim nic nedělala, budu trpět dál. Zase se nechám zaměstnat u nějakýho hlupáka jako asistentka, protože na víc si netroufám. Jak směšné a zároveň tragické. Ještě se samozřejmě zastavila u toho, proč se bojím mít vyšší sebevědomí (kromě toho strachu ho mít). A já se vlastně bojím, ža jakmile si díky vyššímu sebevědomí dovolím žít bez pocitů viny tak jak chci já, tak že s tím okolí bude mít problém. Že je to překvapí, budou se k mýmu novýmu postoji stavět nedůvěřivě a budou mě srážet. To jsou metaprogramy, co?
Přistoupila k dalšímu cvičení. Měla jsem si představit, že celý moje okolí, veškerý známí, někam odjeli a já s nimi nejsem v kontaktu. A první otázka byla - kdo jsem? NĚKDO, KDO SI MŮŽE DĚLAT, CO CHCE. Došla jsem k tomu, že když mám kolem sebe své blízké (což mám furt), mám nutkání je obeznamovat se svými plány a konzultovat je s nimi. Ptát se jich, co si o nich myslí. Potřebuji jakoby jejich potvrzení, posvěcení, schválení. Mám strach, že můj úsudek sám o sobě nestačí. Potřebuju vědět, že oni nebudou mít nic proti. Ale nikdo mě k tomu přece nenutí. Nikdo mi neřekl "hele, než s něčím začneš, radši se mě zeptej". Já se vlastně bojím stavět své blízké i daleké okolí před hotovou věc. Pořád se na ně ohlížím, přestože mě o to nikdo výslovně nežádá a hledí si hlavně svého. Mým cílem je tedy naučit se dělat si co chci, i když jsou všichni doma a nikam neodjeli. Vyústěním tohoto cvičení bylo zjištění, že vidím svoje blízké jako překážku. Ale oni přede mě žádný plot nestaví. Do rukou jsem jim ho dala já. A na to všechno jsem přišla sama. Koučka mi nemusela říkat nic. Až pak jsem najednou vykřikla, že JSEM VE VĚZENÍ! Ve vězení, který jsem si sama postavila, pak se do něj zamkla a zlikvidovala klíč. Pak jsem začala slzet, ale úplně jsem to nepustila, protože jsem plánovala ještě někam jít. Byla to prostě síla.
Pak už jsme se rozloučily. Pochválila mě, jak poctivě jsem se k tomu postavila a úžasně jsem těch dvě a půl hodiny na sobě pracovala. Řekla mi, že po těch čtyřech sezeních se stanu generální ředitelkou svého života a že na to mám. Řekla jsem jí, že teď už tomu věřim, že se to fakt povede. Dorazila jsem tam totiž se značnými pochybami. Odcházela jsem a když jsem vyšla ven, stála jsem rovně. Šla jsem uvolněně a skoro až nekompromisně. Řekla jsem si "tak a teď mi všichni polibte prdel". V autě jsem si pustila Euphorii, křičela jsem a smála jsem se dohromady. Kurnik šopa, řešení se blíží! Taková úleva. Zjištění, že všechno je jen na mně. Jasně, to jsem věděla i předtím. Teda spíš "věděla". Rozumíte? Ve skutečnosti jsem čekala, až se něco stane. A ne až něco udělám já.
Závěrem - padaly ze mě věci, který ze mě dosud nikdy nevypadly, tudíž jsem si nemyslela, že by tak mohly být. Ani bych předtím nevěřila, že ze mě koučka může dostat něco, co jsem ještě nevěděla. Nějaký novinky. Myslete si, co chcete, ale on ten koučink asi fakt funguje (nechci zakřiknout), protože já bych na tyhle věci sama nejspíš NIKDY nepřišla. Joo, jasně, všude se dočtete ty samý rady, že si máte jít za svými sny a věřit si a vykašlat se na okolí atd... To všechno všichni víme. Ale jsou to všechno jen prázdná slova, dokud si neuvědomíte, že se to opravdu týká i vás. Jakože ale opravdu týká. Nejde jen o to to vyslovit jako jedno z dalších mouder. Jde o to uvěřit.
Náplni budoucí práce jsme se věnovaly taky, ale to byl spíš jen takovej začátek. Už během našeho společnýho mailování od ní padnul návrh, o kterým jsem sama nějak hlouběji nepřemejšlela od doby, kdy jsem se naposled odvážila AŽ TAKHLE snít, což bylo někdy na SŠ - a to je novinařina. A když viděla, jak mi zase září oči, když mluvim o psaní, zmínila to znovu. Možná to bude ta cesta. Musíme to víc prozkoumat. Zjistit, jesti se zrovna tohle shoduje s mýma hodnotama. Samozřejmě na SŠ jsem si představovala, jak úžasný by bylo psát pro Cosmogirl (a taky jsem tam něco napsala a otiskli mi cca 5 článků). Ale ani tenkrát by mě nenapadlo nad tím uvažovat jako nad skutečně možným zaměstnáním. Teď se moje vize posunula spíš k Cosmopolitanu, sice ho už delší dobu nekupuju, ale psát pro něj? To bych se vůbec nezlobila, hehe.
V souvislosti s tím jsme naťukly i přímo reportéřinu, tak jsem si večer snila a bezděčně ze mě vypadlo "pro televizi Nova Impératrice".