Komentář, na který odpovídáte
sargo: To bude to názvosloví! Totiž! Pochop, ty tu pořád píšeš, že tvůj životní cíl je užívat si. Pokud možno s minimem práce, dovolená má maximální prioritu, všechno, co není zábava, musí pryč. Hlavně žádné konflikty a spoustu volného času, žít na plné pecky. Zařídit si maximum legitimního flákání, tanec a zpěv a snění na sluníčku. Pořídíš si dokonce koučku, abys toho dosáhla.
No a průměrný normouš si řekne: what?! To jako vážně? Prostě... užívat si? To je všechno? Kde se něco vytváří, kde se něco učíš, kde je nějaký vývoj? Kde jsou překážky, které dělají člověka člověkem, kde je něco užitečného, kde je nějaký přesah? Kde v tom mají místo kategorie jako ušlechtilost, pokora, hledání? Kde je snaha, boj, vítězství? Prostě si - užívat? Copak tohle může někdo dospělý myslet vážně jako smysl života, něco tak plytkého? Myslí to Imperatrice doopravdy, či se úplně míjíme v tom, co kdo myslí jakými slovy, či je to hra?
A ten samý průměrný normouš si řekne: vždyť je úplně v pořádku, jak na sobě pracuje. Pořád lepší, než si jenom stěžovat a rezignovat. Určitě to neuškodí, maximálně bude zklamaná, že ten efekt není výraznější, a že od koučky těžko dostane vypracovaný podnikatelský plán, ale na druhou stranu, nebyla by prostě naprostá pecka, kdyby to fungovalo? A tak se napíše opatrný komentář, který maličko naznačuje, maličko varuje, skutečně od srdce přeje, ale zároveń si je vědom, že pokud to skutečně myslíš vážně, bude tu časem hrozně smutno. Přitom je to takové pátrání, jak to vlastně myslíš, a veliká zvědavost, jak to celé dopadne.
A přitom je to celé hrozná psina, samozřejmě, protože kam bychom došli, kdybychom brali život příliš vážně. 