Druhé sezení s koučkou

Tentokrát jsem neměla pocit, že by to bylo až tak výživný, ale dřív, než jsem stihla něco o těchhle pocitech říct, koučka sama mi řekla, že druhý a třetí sezení obvykle bývá klienty vnímáno jako nepříliš progresivní. Tak doufám, že to není na škodu (podle ní jsme zase udělaly spoustu práce) a že opravdu stihneme do toho posledního sezení všechno, co od toho očekávám. Očekávám to, že překonám svůj strach, budu mít jasnou představu o svojí práci a pustím se do ní. To všechno na začátku srpna.

Zabývaly jsme se zase hlavně sebevědomím, protože mi přijde důležitější zabývat se nejdřív jím, než dávat dohromady nápad na pracovní uplatnění. Ale protože se vždycky všechno prolíná, práce jsme se dotkly stejně. Zase jsem dostala nějaký otázky, např. kde se vidím v červenci 2015. Podstatou koučování je vyprsknout ze sebe to první, co mě napadne. A já se viděla, jak někam jedu svým autem něco zařídit, jsem v pohodě, mám na sobě stylový oblečení, který nosím ve volným čase, zpívám si a mám vedle sebe nějaký desky s papírama. Všechny myšlenky točící se kolem práce se týkají spíš těch detailů okolo (volná pracovní doba a její 100% využití, volnost, volnost, cesty, volnost, zábava), než přímo obsahu práce. Ptala se mě, kde na těle nejvíc cítím ty skvělý pocity. Řekla jsem v nohách. Měla jsem se za ně chytit a znovu si prožít tu situaci. Potom mi řekla, že kdykoli si budu chtít ty pocity znovu vyvolat, mám se takhle chytit za nohy, myslet na to a ony se ty pocity dostaví. No nevím, ještě jsem nezkoušela. Mimochodem zeptala se mě, jakým zvířetem bych byla, kdybych byla. Řekla jsem pták. Touha po svobodě prostupuje každým mým pórem.

Takovým význačným bodem, na který jsme společně přišly, je ten, že já bych v práci ráda ukázala, že umím mluvit (nepovažuju se za řečníka, ale jsem přesvědčená, že jsem postupně schopná plynulýho projevu). Ne v dialogu, ale k masám. Nevim, prostě to ze mě vypadlo. Pak jsem tam ještě popisovala svoje představy, jak se nechci smířit s životem, s jakým se smiřuje většina lidí. S takovým tím běžným všedním. Ráno vstanu, 8-16 práce, pak poklidim, večer TV nebo co já vim, potom nutnost jít brzo spát a tak furt dokola. Možná ty lidi jsou takhle šťastný, ale pro mě tenhle model znamená pouhé přežití. Já si chci užívat, mít život plnej zábavy, radosti a ultra prožitků. Mým smyslem života je užívání si. A kdybych žila tak, jak jsem popsala, na smrtelný posteli bych se za to zabila dřív, než by přirozená smrt stihla přijít sama.

Dále jsem definitivně zavrhla nápad, kterej se mi zrodil v hlavě 2.

května a příliš detailně jsem ho tady nepopisovala (spíš vůbec), protože mi došlo, že s takovou prací bych se moc nechtěla veřejně chlubit (šlo o online marketing). Stejně jako jsem se styděla někde říct, že dělám administrátorku u finančních poradců. Sice jsem sama finanční poradce nebyla, ale vůbec se mi nelíbilo, že bych měla bejt s tímhle zbytečným a nikam nevedoucím oborem spojována. Taky jsem se moc nechlubila, že jsem recepční.

Abych se vrátila k tomu posilování sebevědomí, tak jsme zase dělaly takový cvičení, během kterýho jsem se jí svěřila, že ve venkovním prostředí se cítím dost nepohodlně. Po ulici v podstatě prchám do bezpečí a neustále mám na zřeteli, že jsem někým viděna, případně sledována nebo i hodnocena. Úplně nejvíc jsem prchala v dobách, kdy jsem ještě byla v práci. Pamatuju si na několik takových úprků, kdy už jsem se nemohla dočkat, až dojdu k autu a nikdo mě už neuvidí. S tím souviselo i to, že třeba kuňkám v obchodě na pokladní (jakože mě není skoro slyšet), protože chci bejt už taky rychle pryč a neotravovat tam. Udělala se mnou cvičení, který by mi mělo tohle odstranit (ale ještě jsem neměla příliš možností všimnout si, jestli to zabralo). Měla jsem si představit, jakej tvar mají všechny ty moje pocity, který mám, když se cítím na ulici nesvá. Označila jsem je jako čtverec (první myšlenka), postupně z toho byla krychle, průhledná, skleněná, studená a větší než já. Řekla mi, ať tu krychli pomyslně rukama zvednu a teď jsem musela vyjít z místnosti, na chodbu, po schodech dolů, ven z baráku a tam tu krychli vyhodit na chodník. Nevím, jestli jsem se u toho dostatečně soustředila, protože víc jsem měla na zřeteli, že je to takový srandovní. Venku jsem se rozhlídla, jestli mě nikdo nevidí a tou krychlí jsem jakože třískla o chodník, až se s velkým rachotem rozbila. Pak jsem se vrátila zpátky.. No a uvidíme. Byla jsem teda odpo v Albertu a všimla jsem si zcela samovolně, že na pokladní opravdu nekuňkám. Akorát si nejsem jistá, jestli jsem v minulosti mluvila potichu opravdu vždycky, nebo jen někdy.. Tak jsem zvědavá, jestli mi to vydrží, nebo jestli si zase někde zakuňkám.

Jednou z otázek ještě bylo, co mi brání uskutečnit to všechno, co chci, případně budu chtít... A já jsem zmiňovala už jen ty překážky, který se týkaly výhradně mě (a uvědomila jsem si to až na konci). Posun. Na prvním sezení jsem totiž za jednu z překážek označovala svoje blízký okolí. Já někde hluboko v sobě vím, že si za všechno můžu sama. A tohle to jenom potvrzuje. Nemluvila jsem o žádných lidech kolem sebe, ani o podmínkách na pracovním trhu. Jen o svým strachu, malým sebevědomí atd. Jinak zase jsme se pohybovaly na té stupnici od 1 do 10. Řekla jsem, že se cítím být na sedmičce (minule šestka) a chci se dostat na sedm a půl. Osmičky jsem se bála. Připadá mi, že někdo s osmičkou už je skoro geroj a to já přece nejsem! Na druhou stranu jsem od toho jen krůček, tak se cítím v rozpacích. Připadá mi, že jsem od toho strašně daleko a přitom je to jen nějakej bod, nebo půl bod. Jinak na konci sezení jsem se nechtěla moc zamejšlet, jestli jsem se posunula z tý sedmičky, protože mi přijde jednodušší posoudit to až v příštích dnech, prostě v životě.

Z tý šestky, na který jsem byla před týdnem, jsem se na sedmičku posunula rozhodně, není to jen nějaká domněnka. Cítím se odhodlanější a chci začít stavět lidi před hotovou věc. Ona s tím souvisí i ta velká touha se už opravdu změnit. Považuju to za naprostou nutnost. Nevzdávám to, naopak ta touha ještě roste. Dneska jsem jí řekla, že pokud se mi nepodaří svůj život radikálně změnit a pokud nepřijdu na ten svůj pracovní sen, tak se normálně zabíííju! Hrozně jsem se upnula na to, že budu žít šťastnej život.

Jen pro zajímavost ještě - dneska jsme se domluvily, že jsme obě Vodnářky, navíc s dost podobným datem narozením. Beru to jako znamení. Koučka samotná z toho taky byla nadšená a pak se ztotožnila s některými mými přáními, hlavně tedy s tím, že chceme mít obě prestižní práci, se kterou se budeme moct hrdě vytasit, když se někdo zeptá, co děláme.

EDIT (17.4.2016): Absolvovala jsem ještě třetí (poslední) sezení, o kterém už jsem nepsala samostatný článek, protože mi přišlo, že není až tak o čem. Ale docela i bylo. Třetí sezení už bylo o akci. O tom, že jsem měla někam zavolat/napsat a zeptat se na práci. Vymyslely jsme s koučkou, že zkusím oslovit nějaké redakce (noviny nebo TV) ve svém městě. Že to zkrátka zkusím na postu novináře/redaktora/reportéra (podle toho, co by se naskytlo). Po pár dnech se mi to ale rozleželo v hlavě a přepadl mě strach. Čím dál víc mi docházelo, že něco takovýho vlastně není nic pro mě, respektive není to ONO. Nic pro moji introvertní povahu. A zkoušela jsem ihned hledat úniku, abych se o žádnou takovou práci nemusela ucházet. Koučce jsem to nejdřív neřekla - nechala jsem jí čekat na moji zprávu, do jakých redakcí jsem poslala životopis (daly jsme si termín) a mezitím si dělala svý. Sama jsem se podívala na práci.cz a ještě toho večera jsem tam našla inzerát na místo, který mi sedělo mnohem víc. Týkalo se taky psaní, ale nemusela bych nikde pobíhat po ulici s mikrofonem, dělat osobní rozhovory, oslovovat cizí lidi... Jednalo se čistě jen o psaní a popis práce daleko víc seděl mýmu introvertnímu založení. Věděla jsem, že jako reportérka bych se přece jen trápila, ale tady u toho jsem si byla jistá, že ne. Ukázala jsem to koučce a jí se to líbilo, "nakázala" mi tam ihned napsat i přestože jsem neměla žádný oficiální zkušenosti (jen psaní "doma" a těch pár článků pro Cosmogirl). Nakonec jsem se tam s její vydatnou podporou opravdu dostala a jsem tam dodnes. Ta vášeň pro psaní mi k tomu stačila, nic jinýho jsem jim nabídnout nemohla, ale evidentně to bylo dostatečný. A ono to vyšlo.

Moje zkušenost s koučingem tedy na 100 % stála za to.