V pasti úzkostí

Tak jo, nenapsala jsem nic cca 2 měsíce.

Léto pro mě bylo naprosto šílený, a to proto, že bylo 29 tropických dnů (nebo tak nějak). Vedro je mi extrémně nepohodlný a s tím, jak se mám fyzicky silně nedobře, je mi silně nedobře i psychicky. Léto jsem teda přežila v menších či větších úzkostech. A už vím zcela jasně, jaký roční období mám nejmíň ráda - a je to léto. Fuj, když si na to vzpomenu, jak se tomu nedalo uniknout vůbec nikde... Smažila jsem se v práci, venku, doma. Nejlíp mi bylo v autě. Kvůli vedru vzaly za své i moje plány - tedy předevšim jsem si před další taneční sezónou chtěla vybudovat svaly a udělat provaz. Jenže já se radši skoro vůbec nehejbala, protože jedině tak mi bylo aspoň trochu snesitelně. Tak nic.

Do toho máme pořád jistý problémy v rodině. Zaprvý ta babička, že jo. To ani žádný tajemství není, že má Alzheimra. Pořád je to ve snesitelný fázi, ale ovlivňuje to celou rodinu. A horší je, že bude hůř. Vim, že nemá smysl bát se toho, co bude... Třeba to nebude. Ale už teď je mi fakt nepříjemný, jak se kvůli debilní nemoci mění naše životy a že už to nikdy nebude jako dřív. Spouští to u mě strach i o moje rodiče. Jak oni jednou dopadnou? Budou mít taky tuhle nemoc, nebo nějakou jinou? Bohužel, kdo je starej, tak většinou ty nemoci má, že jo. A tohle není všechno. V rodině se bojím ještě jedný věci (konkrétně aby zůstala pohromadě) a nezbývá, než na to opravdu nějak moc nemyslet... a ono se uvidí, co přijde. Snad se vším se dá nakonec vyrovnat, ne?

Dneska tu vlastně píšu po dvou týdnech úzkostí, který už ale nebyly z vedra. Spustily se mi z kaskády událostí, jedna teda byla vážnější a zbytek spíš takový běžný věci -  ale jak jsem byla podlomená z tý jedný vážnější věci, tak ty běžný jsem nezvládala. A těch běžných věcí se bohužel sešlo víc, jedna ke druhý, až se prostě stalo to, že jsem spadla do úzkosti a povolilo to až včera. U mě probíhá úzkost tak, že mě celej den více či méně ovládá strach, někdy teda odejde a zbyde jen napětí, někdy se to ale vyhrotí až do paniky. Dalším příznakem je takový zadušení, strašně špatně se mi dýchá. A posledním příznakem je nevnímání (to je teda nejen znak úzkosti, ale taky trochu rys mojí povahy - akorát v úzkostech se prohlubuje). Jsem tak jakoby mimo, slyším lidi mluvit, ale nevím, co říkají. Rozhlížím se po ulici, jestli nejede auto a i když vidím, že žádný nejede, nejsem si jistá, jestli jsem viděla dobře. Celej den se těším na to, až budu doma a zalezu do postele.

Úzkosti se rozjely do takový podoby, že jsem i hledala psycholožku. Oslovila jsem dvě, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zvládnu sama. V minulosti jsem tohle totiž už několikrát absolvovala a vždycky s pochybnými výsledky.

.. takže nebudu plejtvat energií znovu. A zaměřim se na věci, na který jsem se měla zaměřit už dávno. Třeba na meditaci. Sice nevim, jak něco takovýho zvládnu, protože pro mě je náročný nedělat aspoň 3 věci najednou. Ale evidentně si potřebuju soustavně čistit hlavu, vyhazovat z ní ty debilní myšlenky. Hlavním znakem úzkostí totiž bejvá to, že postiženej se začne bát něčeho, co se urodilo v jeho hlavě, ale ve skutečnosti se to nestalo a ani to v podstatě nehrozí. Na druhou stranu jsem naštěstí nedávno zjistila, že my se podle našich myšlenek vlastně nemusíme zařizovat. Četla jsem, že myšlenka je jako vlak. My stojíme na nádraží a můžeme si zvolit, do jakýho vlaku nastoupíme. No a já nastupuju skoro do každýho = nechám se myšlenkama úplně pohltit, místo abych nenastoupila, tj. jenom je pozorovala a nechala je odjet a nezařizovala se podle nich. Týhle svobody chci skutečně dosáhnout. Docela si věřím a jsem optimistická.

Chtěla bych si taky užívat rána. Takovej hezkej čas... A já schválně vstávám co nejpozději (i když to pak pro mě znamená strašnej stres), hlavně abych to ráno měla co nejrychleji za sebou. Přitom se mi líbí, jak např. jedna blogerka jde třeba v 6 ráno běhat... Líbí se mi představa bohatý snídaně, zacvičení si, klidu. Vlastně chci mít rychle za sebou nejen ráno, ale nejlíp celej den. Protože jedině večer mi konečně opadne to napětí z toho, že mám před sebou celej den. Jedině večer už si můžu oddechnout, jak jsem ten den zvládla. Je to blbý prostě. Chci se naučit si ty dny užívat, ne je jen přečkávat. Mám k tomu dobrý předpoklady. Vždyť mám dobrou práci, kde mě to baví a kde mám kolegy, který miluju a dokonce mi chyběli na dovolený... Taky mám to štěstí, že můžu tancovat. Obojí mě pozitivně nabíjí, to zas nemůžu říct, že ne... ale bohužel se tam vkrádá i to napětí, no. A právě proto potřebuju neřešit ty svoje "nápady", co mojí hlavu asi tak 100x denně navštěvují a dokážou mi ten život pěkně kazit.

Poslední dobou si taky podezřele často vzpomínám na minulost, ale to zmiňuju spíš jako zajímavost. Naštěstí minulost se mi daří z tý palice dobře vyhánět a nezpůsobuje mi nic víc, než krátký posmutnění. Ale nechápu, proč se mi to teď pořád tak vrací... Často si vzpomenu na mizernej kolektiv na ZŠ, na mizernýho šéfa v minulý práci, na mýho prvního chlapa, na tu podvodnici atd. Omezujou mě i nároky na sebe samou, protože asi tak nějak dopředu vím, že jim nebudu schopná vyhovět. Chci např. pracovat víc naplno, než teď. Šéf je se mnou spokojenej, až čumím... ALE já chci od sebe stále víc, protože mám pocit, že moje maximum je jinde. Taky chci dokonale tancovat, nejlíp jako lidi v extralize. Trápí mě, že při tom tanci možná vypadám tak blbě, že kdybych se viděla, okamžitě bych toho nechala. Jenže zrovna tahle myšlenka mě ve výkonech brzdí, sakra fix. Vidím, že se při tanci relativně dost hlídám. Měla bych tancovat tak, jako by se nikdo nedíval, že jo.

Vidíte to, jo? Prostě kdyby mi uřízli půlku mozku, vůbec nic by se nestalo. Teď mě tak napadá, že bych měla okamžitě sepsat článek na téma Co mi zlepšuje náladu, den, život a tak vůbec. To abych si uvědomila, že je toho fakt hodně.