Sezení s kinezioložkou: úzkosti

V úterý 19.7. jsem byla u kinezioložky. Zaměřila jsem se v první řadě na řešení úzkostí. Podle všeho za 5 minut 12, protože už jsem měla úzkosti denně. Po prvním sezení se to ale hodně zlepšilo a i když po pár týdnech přišel menší propad, pořád jsem na tom líp, než na začátku. A doufám, že s pomocí kineziologie se těch úzkostí jednou zbavím úplně. Těmito pár větami jsem ve zkratce řekla to, co je obsahem následujícího elaborátu.

Kineziologie funguje na principu komunikace s podvědomím - kineziolog dokáže najít odpovědi prostřednictvím slabosti nebo pevnosti svalů na rukou. Tím odhalí příčiny problémů, pak je odblokuje a tělo se začne postupně léčit z toho, s čím jste tam přišli. Toť moje amatérská definice.

Nebudu popisovat průběh sezení do detailů, zaměřím se jen na tu nejzajímavější část a tou je odhalení, kdy se zaselo semínko mých úzkostí a ve kterých letech se to všechno přihnojilo a upevnilo.

Při tom zjišťování příčin se postupovalo chronologicky proti proudu času - tedy program svých úzkostí jsem si dle "měření" upevnila ve 23 a 12 letech a jako poslední informaci jsem se dozvěděla, že problém vzniknul v prvním dni života. Ve 23. roce mohl za to upevnění můj přítel, na což si pamatuju moc dobře, protože to byl náš druhej rok a ten byl nekritičtější ever. Program úzkostí mi upevnil tím, že mě nebral takovou jaká jsem a snažil se mě tehdy vychovávat a předělávat. Teda tak jsem to vnímala. Ve 12. roce šlo zase o naprosté odloučení ve třídě. Byla jsem teda odloučená už od 10 let a skoro až do 14, ale ten 12. rok byl opět zřejmě nejkritičtější. Spolužačky mě mezi sebe nepřijímaly.

No a nakonec ten prapůvod potíží: důvodem jejich odstartování bylo odloučení od mámy v prvním dni života. V 80. letech se dítě po porodu zcela běžně matce odebralo a bylo vraceno jen na kojení. To se stalo i mně a já jsem díky tomu získala hned první den pocit, že se někomu nelíbím a jsem nežádoucí, a proto mě dali někam stranou. Při sezení jsem si taky pomocí jedný techniky spontánně vybavila, že ležím kdesi v postýlce osamělá, nikdo si mě nevšímá a kousek ode mě stojí u stolu obézní zdravotní sestra, ke mně zády, má krátký kudrnatý blond vlasy a přehrabuje se tam v papírech. Tohle uvědomění, co se mi stalo první den života, pro mě bylo emocionálně nejsilnější.

Společný jmenovatel událostí, které se mi děly v prvním dni života a pak ve 12 a 23 letech je ten, že jsem se v každým tom momentu cítila pro okolí nepřijatelná.

A abych se cítila přijatelnější, naučila jsem se postupem času jednat podle voleb okolí a ne podle těch svých. A pokud jsem se náhodou chovala podle svých, bála jsem se potom následků nebo jsem aspoň měla výčitky. A protože tohle moje chování pro mě nebylo zrovna zdravý, vyvinuly se z něj úzkosti.

Zkrátka: pocit nepřijatelnosti mi rozjel a rozjíždí ty úzkosti. Moje obavy jsou opravdu ve většině případů spojený s obavami z nepřijatelnosti. Za posledních 5 měsíců jsem si příčiny svých momentálních úzkostí zapisovala, takže pokud by vás zajímaly příklady:

• Mockrát jsem šílela z toho, když mi někdo neodepisoval a rozjížděl se mi neskutečný strach, jaká asi bude odpověď (nebude odmítavá?).
• Když jsem se někomu bránila, protože se mi nelíbilo jeho chování, bála jsem se jeho odezvy = záleželo mi na tom, co si o mně myslí, místo abych na sebe byla pyšná, že jsem se ozvala. Vlastně jsem výhradně potřebovala, aby protistrana mojí výtku přijala (a tedy přijala mojí osobu).
• Mockrát jsem přemýšlela o tom, jestli jsem někde neřekla něco blbě a jestli se kvůli tomu někomu neznelíbím, či to nebude mít nějaký následky.
• Bála jsem se, že na mě bude vznesen konkrétní požadavek, který bych nejradši odmítla, a tak jsem se modlila, aby na to nedošlo - protože kdyby došlo, musela bych vyvinout nějaký odpor a tím bych si možná u konkrétní osoby pohoršila.
• Bála jsem se, že když udělám chybu, všichni svedou týmový nezdar na mě a zavrhnou mě.
• Bála jsem se, abych nebyla poslaná na krev nebo do nemocnice, protože bych byla nucena odmítnout (fobie z odběrů, doktorů a nemocnic) a čelit tak rozhořčení své doktorky, které bych se tím jistě znelíbila. V tuhle chvíli jsem se cítila jako když nemám možnost volby, což je strašný.
• Bála jsem se jít reklamovat krém, protože jsem se bála, že mi obchodnice řekne, že si vymýšlím a zase budu muset čelit nějakému vzdoru vůči mojí osobě a zároveň se tím ukončí naše dosud dobrý vztahy. 

Nutno dodat, že všechny uvedený obavy (a nejsou všechny) se odehrávaly v naprosto přehnaný formě a samozřejmě často (možná pokaždý) neopodstatněně. A nutno dodat i to, že jsem si tu iracionálnost vždycky uvědomovala. Ale takový už jsou úzkosti, většinou nemají reálný podklad a všechno je to jen v hlavě. Bohužel pouhý uvědomění, že se bojím nesmyslně, ničemu nepomůže.

Spousta dalších mých úzkostí se ale netýkala jen toho, že se nezalíbím, znelíbím nebo že bude někdo vůči mně klást odpor (a tedy proti mně něco má). Nabalovaly se na to i další obavy, který s tím nesouvisely. Například mě přepadl strašný strach, že v okolí mýho pracoviště se zpoplatní parkování a já budu muset jezdit MHD (o tom snad někdy příště).

Výsledkem tedy bylo to, že se nějaký důvod ke strachu objevil už opravdu denně, ať už byl důvod jakýhokoli původu.

Na to se později nabalovaly úzkostný stavy i z běžných denních činností, například mě od rána dokázalo srát, že odpo musím nakoupit nebo někam zavolat. Chtěla jsem to všechno mít rychle za sebou a do tý doby jsem se neuklidnila. Konečná byla, pokud jsem po práci měla více než jednu povinnost - třeba nakoupit a ještě někam zavolat. Kolikrát jsem neodolala nutkání vyřídit si aspoň ten telefonát ještě v pracovní době, protože jinak bych snad ani nemohla pracovat.

Asi se ještě hodí dodat informaci, že po prvním sezení jsem dostala za úkol 2x denně cvičit takový cvik, a to po dobu 5 týdnů (později prodlouženo na 7t.). Měl mi upevňovat nový naprogramování.Taky jsem měla více myslet na svoje volby a chovat se podle nich bez výčitek nebo strachu z následků. Tak se o to snažím - sice je to nezvyk, ale snažím se brát to za svý. Například když jsem byla u kosmetičky, dala mi na konci na obličej masku a "přikázala" odpočívat. Šla si vedle něco napsat. A mně cinknul telefon. Zatímco před kinezio bych zůstala ležet, protože "to je přece blbý teďka vstávat", tak tentokrát jsem se zamyslela a pak jsem vstala a došla jsem si pro ten mobil, protože se mi prostě chtělo. Byla to moje volba.

A jak na mě teda kinezilogie zafungovala? Po prvním sezení jsem zaznamenala opravdu citelný rozdíl. úzkosti jsem najednou měla už "jen" obden, nebo jednou za 3 dny, jednou jsem vydržela i 6 dní. Důležitý je taky dodat, že většina z těch epizod už nebyla tak silná a dalo se to líp přežít. Taky jsem zaznamenala větší chuť do života. Domalovala jsem ložnici, která byla rozmalovaná skoro 2 roky. A začala jsem si dovyřizovat i další věci, který přede mnou dlouhý měsíce stály. Nakupilo se jich dost, protože jsem přece nebyla schopná dělat více než jednu mimopracovní "povinnost" denně. Najednou jsem to vyřizovala jedno po druhým. Jednou jsem měla po práci 3 povinnosti (pochůzky) a vůbec mi to nevadilo! Spíš jsem měla dobrej pocit z toho, jak jsem si to všechno pěkně objela a jak jsem byla produktivní. Dalším pozitivem mimořádnýho významu byla o 100 % vyšší míra soustředění v práci. Zatímco předtím jsem se něco natrápila, abych si splnila svoje úkoly, teď mi to šlo snadno.

V září jsem šla po 7 týdnech jakože na kontrolu a to už bylo v době, kdy se mi ty úzkosti opět plíživě vracely. V den sezení byly tak hrozný, že jsem se tam absolutně nesoustředila. Tudíž efekt prvního sezení nebyl trvalej, nebo lépe řečeno - zjistila jsem, že bude nutný na tom pracovat dýl. Není to o nějakým mávnutí kouzelnýho proutku. Ale považuju za nutný zmínit taky to, že jsem si přes léto nasadila hormonálku, abych si posunula víteco - a tak je možný, že jsem se do této krize dostala právě kvůli hormonům. Hormonálka na mě totiž takto působí. Uvrhá mě do podrážděnosti, zoufalství, napětí. Ano, to jsem věděla a stejně jsem to nasadila. Asi jsem si myslela, že to tentokrát bude jiný nebo že za ty 3 měsíce užívání se nic nestihne dít. Tak asi stihlo, no. To jen tak pro informaci, že kineziologie za ten propad možná nemůže (nebo aspoň ne sama o sobě). Jinak na tomhle druhým sezení mi kinezioložka udělala nějaké další odbloky a přidala další "cvik".

Jak se cítím dneska? Je to 11 týdnů, co jsem v "procesu" kineziologie a mám za sebou dvě sezení (pak ještě jedno, ale to se týkalo jiného tématu než úzkostí, viz poslední odstavec). Rozhodně jsem na tom líp než na začátku, i když ozvy úzkostí aktuálně stále probíhají. Pozitivní je, že nejsou tak silný a ani tak častý. A taky se mi celkem daří omezovat tu berličku, kterou jsem se léčila (neúměrný utrácení). Když mě napadne zase utrácet, stačí si představit si svoje konto a následně si položit otázku, jestli bych to opravdu nemohla vydržet. A většinou mohla.

8. srpna jsem zároveň absovolvala sezení kvůli fobii z odběrů krve (výsledky zatím neznámý a asi budou neznámý ještě dlouho, protože na krev určitě jen tak nepudu) a na některým z dalších sezení plánuju prozkoumat a odblokovat svůj prapodivnej vztah k mužům. Pokud totiž chlapa dobře neznám, tak mi činí potíže mít s nim jakoukoli interakci - jít do krámu, kde je prodavač, řešit svoje zdravotní potíže s lékárníkem, zavolat někam, kde kontaktní osobou je muž... Sice tam zavolám, ale je mi to nepříjemný. Víceméně nepřijatelný jsou pro mě i doktoři-muži a naprosto nepřijatelný by pro mě byl (v případě potřeby) porodník-muž. Takže kdybych se zbavila týhle svojí speciality, byla bych opravdu šťastná. Zajímavý je, že mám ve svým okolí kamarádku, která trpí tím samým a když jsme spolu, tak při nákupech klidně vynecháváme obchody, kde je prodavač-muž, nebo si nedáme jídlo tam, kde ho vydává... muž. A naprosto se v tom shodneme.