Jak zabírá psychoterapie: úzkosti a fobie z odběrů

13. červenec 2017 | 00.38 |
› 

Nějaký hlášení by to chtělo, že jo.

V pondělí jsem byla už podesátý u psycholožky, která je definitivně opravdu třída a jako první psycholožka v mým životě se mnou řádně pracuje a ne se jen vykecává.

Na poli úzkostí pozoruju velkej posun, i když samozřejmě mě čeká ještě hodně práce. Ale minimálně se to projevilo ve značným omezení mýho utrácení, kterým jsem si ty úzkosti často léčila. Teda zatím. Celkově jsem klidnější, moje úzkostný epizody jsou mírnější, kratší a méně častý.

Společným jmenovatelem a podkresem mých úzkostí je toto: neustálá honba za dokonalým okamžikem.

Je toho spousta, co mi můj klid - můj dokonalej okamžik - narušuje a činí ho nedokonalým. Například vědomí, že po práci budu muset doma vyluxovat. To je jen jeden z milionu příkladů, ale skutečně i očekávání luxování mě dokáže celej den udržovat v napětí a dokáže mě srát tím, že kvůli tomu nemám dokonalej okamžik vhodnej pro klidnou práci a soustředění.

Vůbec všechno zhoršuje faktor očekávání. Protože když se mi stane věc náhle, bez očekávání, může být sebevíc kritická a já ji dokážu zvládnout bez ztráty dechu. To se mi potvrdilo teď, když mi na dálnici kleklo auto a já se musela nechat odtáhnout. To pro mě vždycky byla noční můra - a teď, když se to stalo, se mi akorát vyplavil adrenalin, ale jinak jsem byla psychicky V POHODĚ. A jo, hodně jsem se tomu divila! A byla jsem na sebe pyšná, samozřejmě.

Vymýtit TOHLE (touhu po dokonalým okamžiku) z tý mojí palice bude ale fakt těžký. Vlastně je to přesně to, o čem jsem psala v jednom z posledních postů: budu si užívat, až.. (až vyluxuju).

Minule mi psycholožka řekla velmi zřejmou věc, kterou já prostě vím, ale neuvědomuju si ji - tedy že svět ani život nikdy nebude dokonalej a já nejsem schopná tu dokonalost zajistit, ani kdybych se posrala. Někdy si ji zajistím (nebo mýmu okolí), ale druhej den stejně přijde něco, co ji zase naruší. Když to neni luxování, je to jakákoli jiná blbost. Takže je to opravdu neustálá honba, frustrující a nekončící, úzkost generující.

Další, co mi často způsobuje úzkost:

  • jestli jsem neřekla něco blbě (a co si o mně teď ten člověk myslí)
  • jakýkoli zdržování, který nemůžu ovlivnit
  • životní koloběh (pondělí neděle, pondělí neděle, prázdná lednice - nakoupit, bordel na koberci - vyluxovat, jet na dovolenou - vrátit se, ráno - vstát - práce - domů - spát)

A ten odběr krve - už jen psát o tom mi způsobuje potíže. Tady jsme zamrzly na tom, že nejsem ochotná na tom pracovat. I když jsem to psycholožce uvedla jako problém, kterýho se potřebuju zbavit, považuju za opravdu nepřijatelný si nechat vzít krev. A to je ten důvod, proč s tim ve výsledku nejde hnout. Nechci se pokusit ani o to, aby se to pro mě stalo přijatelným, protože pak by mohlo dojít k tomu, že najednou budu sedět v laboratoři a někdo mi tu krev bude brát! A to nemůžu dopustit. Ta fobie je taková moje ochrana - a já se mám vědomě zbavit ochrany před nebezpečím?

Už jen když se o tom s psycholožkou bavím, jsem úplně ztuhlá, nedejchám a ona mě pak ze soucitu nechá bejt. Je to hrozný. Tohle je horší než celý posraný úzkosti, protože nesmím onemocnět ani otěhotnět (fakt nevim, co budu dělat, až budu chtít dítě - pořád se naivně domnívám, že se to třeba s věkem zlepší). Taky doktorům zatajuju informace o sobě a lžu o rodinný anamnéze, protože pak by se důvodů k odběru našlo několik.

Navíc psycholožce z tý naší společný analýzy fobie vychází, že teď už bych do toho měla prostě jít - že pro mě není žádnej mezistupeň. Pro ostatní je mezistupněm třeba sledování odběru krve na videu, osahání si stříkačky apod. Ale to mně osobně příliš nevadí, kouknu se i na video z operace, takže tyhle kroky mám jakože splněný a už zbývá jen jít do akce. Hm. Jakože bych tam šla nanečisto? Tak určitě.

Aby měl někdo vůbec jednoprocentní naději mě tam dostat, musel by mě tam poslat, a to navíc ze závažných důvodů (takže ne z důvodu prevence, to pro mě neni důvod)... Jenže až mě tam jednoho dne pošlou, dostanu se do silně kritický situace a je to taky v prdeli. Zvlášť pokud mě objednají až na ráno, to prostě nepřijdu. Asi by mě museli přepadnout a vzít mi to OKAMŽITĚ. Na místě. Žádný "dojděte si dolů do přízemí". Nedojdu. Ono to snad ani nemá řešení. Určitě ne bez kolapsu, zešedivění apod. A vtipný je, že si uvědomuju, jak je to malicherný. To mi ani nemusíte psát.

A bohužel mám těch strachů z "oblasti zdravotnictví" víc, o tom ani nechci psát, jinak zešedivim už teď. Akorát ta krev je pro mě aktuálně nejpalčivější (protože je relativně nejpravděpodobnější, že k tomu někdy bude muset dojít).

Proč jsem to psala teď v noci? Neusnu.

Zpět na hlavní stranu blogu