Minulé životy a 6 mých déjà vu
Věříte na minulý životy? Já jo. Definitivně mě přesvědčily důkazy v podobě vyprávění dětí, které si prý pamatují své minulé životy zhruba do 8 let. Kdo máte malý dítě, rozhodně ho pozorně poslouchejte a neodbývejte ho, že jen fantazíruje! Já osobně se moc těším, co mi řekne moje dítě... Protože žádný vzpomínky na to, co jsem jako malá řekla já sama, bohužel nemám, respektive máma si nic nevybavuje. Připouští ale, že je možný, že jsem něco zvláštního řekla, akorát že ona to právě vzala jen jako vymýšlení.
A jaký příběhy jsem teda slyšela? Jedna holčička byla smutná a máma se jí zeptala, co se děje. A holčička odpověděla: "Už mě to tu nebaví. Vždyť je to furt to samý: narodíš se, umřeš, narodíš se, umřeš, a tak pořád dokola." Nebo jeden chlapeček vyprávěl mamince, co se děje po smrti, a pak se ukázalo, že mnozí jiní to popisují stejně. Po smrti jdeš před tribunál, kde se zpovídáš z toho, co jsi udělal dobře a co špatně. Ten chlapeček se divil, že maminka to neví – jdou tam přece všichni! Oba tyhle případy jsou z Čech. Takže žádná Amerika.
Jsou dokonce děti, které si vzpomněly i na své minulé jméno, na svůj dům a jména svých přátel. Jeden chlapeček umřel jako mladý voják ve druhé světové. Byl pilot a sestřelili ho. Po letech se narodil znovu a odmala ohromoval svoje rodiče znalostmi o bojových letadlech. Společně se dívali na válečný dokument, kde byl chybně jmenovaný typ nějaké stíhačky. A kluk na tu chybu upozornil. Když pak jeho táta dohledával pravdu, zjistil, že je to opravdu tak. Nakonec rodiče vzali kluka na setkání s válečnými veterány, se kterými se měl v minulém životě znát – s těmi, co s ním ve válce bojovali – a už ve dveřích věděl, kdo je kdo, jen si povzdechnul, jak všichni zestárli. Stejně tak na dobové fotce dokázal všechny vojáky vyjmenovat a ukázat i na sebe. Oni zas potvrdili, že tenkrát opravdu přišli o jednoho vojáka ze skupiny tak, že ho jako jediného nepřítel sestřelil.
Jedna čarodějnice říká, že i déjà vu je důkazem existence minulých životů. Jste někde poprvé a máte pocit, že jste tam už byli. Někam přijdete a opakovaně vás tam v představách přepadne stejný obraz. Nebo třeba víte, jaké to je utopit se. Přijít o dítě, přestože ještě ani nejste rodičem. Jsou to takový záblesky, prostě najednou něco víte a znáte, ale nechápete odkud. Patří sem i pocit, že tenhle rozhovor, který jste měli s kamarádkou, se už přece udál.
Já sama jsem si od jistý doby začala všímat, co za myšlenky se rodí v hlavě mně.
A mám i malou zkušenost s regresním terapeutem. Šla jsem za ním s problémy s dýcháním. A on mi řekl, že jsem v některým z minulých životů spadla do vody a nabodla se na kůl, který mi protnul plíci. Nemohla jsem popadnout dech a pak jsem se utopila. Už nevím, co přesně dělal, čistil mě nějakými virgulemi myslím... A po tomhle jsem se NADECHLA JAKO NIKDY V ŽIVOTĚ, přišlo mi to jako zázrak. Bohužel dýchání jako v nebi mi vydrželo jen dva dny a od tý doby jsem opět trvale zadušená. Vlastně už ani nevím, co to znamená mít dostatek vzduchu.
Ale zpět k mým myšlenkám. Co mě často napadá a jak si to spojuju se svými minulými životy?
#1 Musela jsem někdy žít ve Francii
I když jsem se nikdy neučila francouzsky, tenhle jazyk mě fascinuje. Snadno si zapamatuju, co se jak čte, a často to i sama odvodím, aniž bych si to zjišťovala. A někdy si dokonce dokážu i něco přeložit! Třeba jsem chtěla vědět, co znamená JE NE SAIS QUOI. Tak jsem mířila do překladače a najednou jsem se zastavila. Vždyť já přece vím, co to znamená. JÁ NEVĺM, CO. A když jsem to pak dala do překladače, opravdu to tak bylo... No a pak mě vždycky strašně zajímala Paříž a jižní Francie, ALE aniž bych si o nich cokoli zjišťovala! V Paříži mi něco říkala tak maximálně Eiffelovka a o jižní Francii jsem nevěděla teprve nic, ani jsem se nedívala na fotky, a přesto jsem věděla, že tam musim jet. Zatím to byla nejlepší dovolená v mým životě, a to i když tam na první pohled nebylo nic zvláštního oproti jiným dovoleným. A teď mi teda dost vadí, co se v tý Francii děje, protože strach mi asi jen tak nedovolí jet tam znova.
#2 Musel se se mnou někdy utrhnout balkon
Když vycházím na jakýkoli balkon, probleskne mi hlavou obraz, jak se se mnou utrhne a já padám. Tyhlety opakovaný myšlenky, které se bezdůvodně objevují ve chvílích, kdy se ocitnete v určitý situaci, jsou právě vzpomínky z minulých životů... Na balkoně se mi vybavujou i myšlenky na skok dolů. V autě jsem zas nejednou měla "vzpomínku", jak to schválně napírám do stromu. Jen tak. Blik blik, hned je to zas pryč.
#3 Musela jsem být baletka
Často se mi v hlavě objevuje představa sebe samé v piruetách. Vždycky mě to skoro nutí vstát a rovnou tu piruetu vykonat. Zajímavý je, že když jsem před nedávnem dva roky působila v taneční skupině, piruety mi fakt nešly. Vysvětluju si to ale tím, že jsem uvěřila, že to nikdy nedokážu. Protože já bych to jinak určitě dokázala! Jsem tanečnice a artista, možná ne v tomhle životě, ale jsem. Důkazem je i to, že mě BOLĺ dívat se na tanečníky a artisty a sama sedět na zadku, protože to neumím jako oni.
#4 Asi jsem měla něco společnýho s císařovnou Sisi
Žádná jiná osoba v dějinách ani v současnosti mě nefascinuje tak jako císařovna Sisi. Četla jsem o ní milion knih, viděla milion fotek, byla jsem v Hofburgu a v Schönnbrunu. Nechtělo se mi odtamtud pryč a jen co jsme vyšli ven, byla bych schopná si zaplatit ještě jednu vstupenku a jít tam hned znovu. Chtěla bych tam být celý den a vracet se tam třeba každýho půl roku. Jen pro ten pocit, že jsem v budově, kde ona byla. Těžko se vysvětluje to, co k ní cítím. V její tělocvičně jsem viděla, jak se tam houpe na kruzích, v ložnici v Hofburgu jsem viděla, jak leží na posteli jako pravítko, aby si nezacuchala vlasy, a v ložnici v Schönnbrunu jsem při pohledu na postel cítila její zděšení z první svatební noci. Zároveň ale cítím, že by mi přišla nesnesitelná, kdybych se s ní setkala. Je to vlastně nepopsatelný. Na druhou stranu je zajímavé, že mi nějak není po chuti, jak strašně moc cestovala, cirkusačila a jezdila na koni. Kdykoli na to v knihách o ní narazím, nejradši bych to přeskočila. Jak známo, v Sisiině okolí bylo plno lidí, kteří se o ní báli vzhledem k její zálibě ve vrcholovým jezdectví a nezřízenýmu cestování po rozbouřených mořích. Myslím si, že odůvodnění těchto pocitů bych našla právě v jednom ze svých minulých životů. Byla jsem někdo v jejím okolí, kdo se o ni bál? Jsou to jen myšlenky, ale myslim si, že není jen tak, když vás kdokoli takhle strašně moc upoutá.
#5 Možná jsem žila v Mariánských Lázních
Moje srdce patří do Mariánek. Praha je domov, Budějovice je praktický místo k žití a Mariánky jsou pohádka. Byla jsem tam asi patnáctkrát a chci tam ještě padesátkrát. Není to jen o tom, že se mi tam obyčejně líbí. Připadá mi, že tam zapadám. Koupu se v tý atmosféře a je to tam takový "moje". Cítím dech i tep toho města. To nikde jinde necítím.
#6 Někdo mě musel zabít zezadu
Když za mnou někdo jde, počítám s tím, že mi chce něco udělat. A pociťuju to dost silně a neodbytně. Nevěřím, že tyhle pocity bych měla jen tak. A taky vim, že takhle to má hodně lidí.
A co vy? Taky máte nějaký neodbytný pocity, opakující se myšlenky, někam vás to táhne?
