Komentáře k článku: Minulé životy a 6 mých déjà vu
iva: Uvědomuješ si, že tohle je dost strašidelný?!
Od té doby, co si Mladší coby miminečko žvatlala v postýlce s kýmsi neviditelným nad ní věřím mnohem víc na věci mezi nebem a zemí *nevi*
imperatrice: Jo, uvědomuju si to. Ale když zjistíš, že dítě evidentně vidí u stropu ducha, je to teda o dost horší. *ee* Už jsem taky slyšela o těch případech. Že třeba chlapeček ukazoval do nějakýho místa a říkal "pán, pán..."
iva: Děcko, který ukazuje na neviditelnýho pana by mě vyděsilo víc, než dvouměsíční miminko, které se řehtá a žvatlá si, přičemž kouká někam ke stropu :-D nevím, s kým se "bavila", ale říkala jsem mu Martínek *nevi* *frajer*
A že se s holkama přišla rozloučit moje babička, jsem si víc než jistá. V jednu chvíli se Starší začala řehtat úplně stejně, jako když babi lochtala a Mladší se rozbrečela úplně stejně, jako u babi...
imperatrice: Tak je pravda, že když nám kocour v Praze opakovaně mňoukal na zeď a soustředěně zíral na stále na stejný místo, nijak mě to neznepokojilo. Ještě jsem se ho ze srandy ptala, co tam vidí, jestli ducha. :D A můj současnej kocour v Budějovicích si na zeď taky občas zanadává. Děti a kočky vidí.. :)
mopsizivot: Zajímavý článek. Tematika minulých životů mě moc baví. Vy máte Mariánky, já Budějovice :-) Velice rychle jsem se v nich naučila orientovat a to i v místech, kde jsem byla prvně. Kdykoli z nich odjíždím, tajně brečím do rukávu, naopak když přijíždím, byť už velmi zřídka, mám chuť dělat kotrmelce radostí. Vždycky se tam právě "nadýchnu".
Moc mě lákají dokumenty a filmy z druhé světové války, ale když vidím scénu, kde se ubližuje Židům, dostávám hysteráky. Jednou na mě vlítla máti a viděla, jak se v breku klepu na koberci. Uf.
Naproti tomu miluju dobu národního obrození. Nejsem znalec, ale strašně ráda o tom čtu a velice silně prožívám příběhy skutečných postav té doby. A vše vidím živě.
Stihomamem též trpím, když jde někdo za mnou, a nesnáším, míří-li na mě někdo pistolí. Zatím jsem zažila samozřejmě hračky, nebo nějaké umělé, ale nejistotu ve mně vzbuzuje i namířený ukazováček a palec jako pistole.
Najít se toho dá spousta, určitě na tom něco bude.
A dětem rozhodně věřím!
Díky za článek! A pozdravujte v Budějcích :-) (PS: Pikador nebrat, párek v rohlíku,ano :-D )
imperatrice: Nemusíš mi vykat :)
Tyjo, dokumenty z války mě taky zajímají. Ale necítím tam to "něco", a tak si nemyslím, že se mě např. pobyt v koncentráku týkal.
Díky za tvoje zkušenosti, jsou taky zajímavý! *palec*
mopsizivot: Tak jo, taky mi to moc nejde přes hubu to vykání, ale jednou jsem blogerce tykla a ona mi nazpět vykla, tak pro sicher. Ale díky za požehnání do budoucna :-D
boudicca: To mě vždycky zajímalo, na světě je tolik možných míst, kde se narodit, a my bychom se narodili slabých 200 km od místa předchozího života?
Ségra si toho pamatovala dost, občas ze spaní mluvila divným jazykem, co připomínal arabštinu.
imperatrice: Já jsem četla i příběh, kdy se holka narodila o pár ulic dál. Umřela jako malá holka a svým novým rodičům říkala, že chce domů, a do svýho předchozího bydliště je i dovedla... Tam jim lidi potvrdili, že tam opravdu nějaká holka umřela, a dovedli je k její původní rodině - jejíž členy ta holka poznala.
To mluvení cizím jazykem ze spaní nebo po probuzení z narkózy je pro mě už prakticky tvrdej důkaz minulých životů.
radus: Hele Imper, poslední dobou mě fakt fascinuješ, jak si začínáme být podobné! :-) Já jsem mívala takové vlny "věřím/nevěřím". Až jsem vloni podstoupila regresku a podobné střípky jako popisuješ v článku, začaly dávat smysl.
Kdyby tě to zajímalo, článek najdeš zde: http://radus.pise.cz/pod-zamkem/032018/. Přidám tě do přátel (myslím, že teď už je to nevyhnutelné :-D), ať si můžeš číst bez hesla...
atraktivnistrasilka: Když jsem byla malá, hodně lidí rodičům říkalo, že mám starou duši. Byla jsem strašně klidný a neskutečně vážný dítě. Nevím, je to možný. Taky mám pár iracionálních strachů, o kterých si myslím, že si nesu z minulýho života. Třeba nesnesu, když někdo v mojí blízkosti používá nůž. Panikařím v bazénu a kolikrát se tam nemůžu strachy nadechnout, i když dosáhnu nohama. A někdy z nevysvětlitelných důvodů cítím emoce, které jsem za svých devatenáct let zažít nemohla. Někdy mě třeba rozbrečí něco, co je pro jiné úplně normální věc, ale pro mě z nějakého důvodu neuvěřitelně emotivní. Přitom nejsem plačtivá, u zmrzlýho Jacka z Titanicu jsem nebrečela, u Hvězdy nám nepřály jsem taky nebrečela, nic takovýho. Nevím. Některý věci jsou pro mě prostě citlivější, a já nevím proč. Asi to neumím dobře vysvětlit, takže to, co píšu, možná nedává smysl.
Nevím, jestli jsem nějakej minulej život měla, žádnou konkrétní vzpomínku nemám. Ale moje máma měla v práci kolegyni, která se dokázala na lidi napojovat. A prý měla strašně stísněný pocit, když mě viděla. Že to prý asi není moc dobrý a měla bych si projít nějakým „pročištěním“, protože si s sebou tahám špatnou karmu. Tak nevím. Já se vůbec v životě tak nějak plácám, tak si říkám, jestli bych opravdu neměla něco udělat.
imperatrice: Ale jo, dává to smysl. :)
Akorát pročistit karmu nejde - kdyby ti to kdokoli nabízel, jen z tebe tahá prachy.
hroznetajne: hodně zajímavé! Mně to někdy připadá směšné, ale pak si zase říkám, že to přeci může být možné! Můj bratránek si hrál s neviditelnými lidmi docela často, mával na ně, smál se a zdravil je při odchodu z bytu. Ale pak ho nějak začali děsit a tetu to začalo strašit... Už to nedělá, ale je pravda, že se přestěhovali ze starého bytu do nového domu.
Škoda, teď si nějak nejsem schopná vybavit něco, co by mi naznačovalo nějaký můj minulý život. Třeba jsem jedna z prvních? :D Ale taky jsem slyšela, že jsem stará duše. Mám ráda staré věci, přitahují mě věci, na kterých se podepsal čas. Nebo si třeba nerozumím s vrstevníky a jsem ráda sama, klidně několik dní v kuse. Ale jestli to není spíš o povaze... *nevi*
imperatrice: Mně taky už dvě osoby řekly, že jsem stará duše. A podle toho, co se o starých duších řiká, by to na mě i sedělo. Přesně jak řikáš - tihle lidi si vystačí sami. Ale je to jen jedna z věcí.
chaostheory®pismenkuje.cz: budu tu cerna ovce, ale to, co tu popisujete, podle me dukazy minulych zivotu nejsou. zni mi to jako ze uplne kazdy konicek/strach/pocit = info z minuleho zivota, coz podle me tak neni.
na minule zivoty verim (na duchy taky), ale asi trochu jinak. to, ze se mi nekde libi a citim se tam dobre, pro me neznamena, ze jsem tam musela zit.
mimo tema: jo a vis co by figurovalo na mem seznamu z tveho minuleho clanku o tom, co lidi rikaji? :D to, co zminujes o Francii a bezpecnosti. byla jsem tam za posledni rok a pul 3x, krome jineho i 2x v Parizi. stejne tak jsem byla na jinych mistech v dobach, kdy tam dle medii "nebylo bezpecno". a vzdycky jsem tam zazila ty nejlepsi casy/navstevy/dovci.
NIKDY jsem se tam necitila spatne. top 1 tema "black listu" je pro me toto omezovani se kvuli mediim/vereni v jejich 100% pravdu.
ufff, jsem se rozepsala :D normalne uz davno toto nekomentuju, protoze je to ztrata casu, ale kdyz uz jsem psala ten komentar... :D
imperatrice: Právě, že to není tak, že každej pocit a koníček má být info z minulýho života. Jsou to ty myšlenky, co jsou něčím iracionální a nedokážeš si je zařadit do současnýho života. Jako třeba to, že se se mnou utrhává balkon... Kde jsem to jako vzala? A jasně - to, že se cítim zvláštně v Mariánkách, neznamená, že jsem tam žila. Ber to jen jako takový zamyšlení. U některých mých zájmů a pocitů zkrátka cítim, že tam je "něco víc" a že to možná budou vzpomínky na minulej život.
Francie měla teď dost dlouho vyhlášenej výjimečnej stav, možná ještě má... A už to mi není úplně příjemný. Ale já mam tohle dost "posunutý" - třeba do zemí, jako je Turecko, Tunisko, Egypt jsem odmítala jet už v dobách dávno před útoky, uprchlíky apod. A teď teprve bych tam nejela, i kdybys mi 100x napsala, že je to tam zlatý :D
chaostheory®pismenkuje.cz: treba zrovna v tom Tunisku jsem byla za posledni rok a pul dvakrat, a byla to parada. jedna z nejlepsich dovolenych :) do Turecka, Egypta atd bych klidne vyrazila taky
damn-girl: Ty jo, to je hrozně zajímavý článek! Nikdy mě nenapadlo nad určitýma věcma přemýšlet z pohledu minulých životů. Nad některými jo, nad některými ne. Zvláštní. Mě už nějakou dobu hrozně moc táhnou severské země, mám nutkání, že tam prostě jednou musím. Stejně tak, když jsem byla poprvé v Nizozemí, věděla jsem, že tady je to ono. Tady jsem se cítila. Byla jsem tam už 2x. Teď ať se všichni raději chytnou :-D moc o nich nezjišťuju, ale hrozně mě zajímají jednotky SS. Neumím si to vysvětlit. Stejně tak, už 2x jsem byla v Osvětimi a 1x v Terezíně, ale necítila jsemn tam žádnou úzkost, jako všichni ostatní. Já vím, že se tam děly zvěrstva a je to hrozný, co lidi dokázali dělat ostatním, ale já se toho nedokážu zbavit. Miluju příběhy, knížky s válečnou tématikou. Když přecházím ulici, kolikrát mi proběhne myšlenkou, že teď odněkad nečekaně vyjede auto a srazí mě.
imperatrice: To s tim Terezínem a Osvětimí a autem nečekaně odněkud vyjíždějícím je klidně možný, že to má co dělat s minulými životy. :)