Léčba fobie z odběru krve #1

Minulej tejden jsem měla noční můru, že mě moje zubařka poslala na krev. Pro někoho srandovní sen, ale probudila jsem se hrůzou a pak jsem z toho byla špatná ještě celej den. Já mám fakt problém.

Proto když se mě psycholožka naposled zeptala, jestli mám něco, co bych ještě chtěla řešit, chvíli jsem mlčela a pak jsem to řekla. Tohle. Byla hrozně ráda, protože tu fobii považuje za pomalu můj největší problém. A předtím se mnou nemohla hnout, že jo.

Dopředu řikám, že nepočítám s tím, že součástí léčby bude přímá expozice, tedy že bych si na konci prostě jen tak došla na krev. Jakože jen za účelem vyzkoušení nanečisto, aby mě to připravilo na nějakou reálnou situaci. Naprosto se mi příčí, že by se mi měla brát krev zbytečně - tedy bez toho, aby se z ní zjišťovaly nějaký hodnoty. Tudíž ta zkouška s velkým Z nenastane, jak si ji naplánuju, ale až mě tam z nějakýho důvodu pošle doktorka.

No a od psycholožky chci, abysme učinily nějaký kroky, který mi pomůžou si na tu představu aspoň zvyknout, obrousit hrany odporu, předejít hysterii, kolapsu, nebo zešedivění, až mi doktorka bude jednoho dne vypisovat tu posranou žádanku. Celkově abych zpracovala co nejvíc těch spouštěčů strachu a znepokojení.

Měly jsme už jen pár minut, takže mi stihla dát jeden úkol a víc jsme to neprobíraly. Minule jsem tady psala, že u mě vlastně není žádnej předstupeň toho odběru - že bych měla jít spíš rovnou na něj. Ale nakonec se ukázalo, že těch předstupňů bude docela dost.

Požádala mě, abych jmenovala cokoli, co mi ohledně odběru způsobuje lehký napětí a co bych případně byla schopná doma aplikovat. Třeba koukání na odběr na youtube apod. Jmenovala jsem sed v pozici pro odběr. Ano, vadí mi natáhnout ruku a položit ji tak, jako když čekám na odběr. Mám tedy za úkol každej den tu ruku takhle natáhnout a vydržet v tom třeba minutu. Tak jo, to dám. Nevím, jak dlouho to mám dělat, ale předpokládám, že tak dlouho, dokud mi to nepřestane vadit. Ale nevadí, chodim k psycholožce každej tejden, tak se doptám.

Taky jsem dostala na přečtení knihu Specifické fobie, kde se zrovna tý mojí fobii věnujou fakt obšírně. Nejdřív to začíná docela přátelsky, ale na konci se po mně vyžadujou docela tvrdý expozice, až jsem získala pocit, že ten autor viděl fobii snad jen z vlaku. Bylo tam něco jako, že máte jít na středisko a během půl hodiny si tam nechat 5x odebrat krev (nebo píchnout 5 injekcí - podle toho, čeho se bojíte) a ideálně to opakovat každej tejden. Tak určitě. Dále si mají fobici dát za cíl dojít až k dárcovství krve. Tak určitě.

Začala jsem teda úkolem číslo jedna, co tam byl popsanej. To po mně psycholožka nechtěla, napsala jsem si to dobrovolně.

Seznam věcí, který mě okolo mojí fobie znepokojujou a můj strach neúměrně zvětšujou (ztučnila jsem ty nejzásadnější):

• jehla je OSTRÝ předmět
• zmiňování, že jehla je ostrá ("neboj se, to nebude bolet, ty jehly na odběr jsou ostrý")
• vidina jehly zaražený v těle
• místo odběru - loketní jamka (odběr z nártu by mi zas tak nevadil, protože ta noha se mě už tolik netýká)
• mluvení o odběru
• sledování odběru v TV - někdy mi vadí, někdy vůbec
• jehla musí při odběru chvíli v těle zůstat, nevyndá se hned pryč (proto mi až tak nevadí očkování, jehla je hned pryč)
• slovo ODBĚR
• cizí doktor/sestra
• doktor - muž
• možnost nemoci - co když bude léčba vyžadovat odběr?
• možnost hospitalizace - tam berou krev jak na běžícím páse
• možnost dlouhýho čekání na odběr ("přijďte za tejden", nebo víc než 3 vteřiny čekání v čekárně)
• nutnost někam na odběr dojít/dojet ("dojděte si do přízemí/dojeďte si na Zahradní Město" - nedojdu, nedojedu)
• nemožnost vidět na vpich - musím vědět, kdy to přijde
• sice malá, ale OSTRÁ bolest
• zoufalý pocit z toho, že jsem všude hned za potížistu
• zoufalý pocit z toho, že když si nechám vzít krev, tak mě vlastně přemohli - a já se jim nechci vydat!
• zoufalý pocit z toho, že když mi tu krev vezmou, budou mlít něco jako "no vidíš, že to nic nebylo!"
• pocit, že si nemůžu o svým těle a způsobu léčby rozhodovat sama, jsem doktorům napospas (když máte námitky, dělají ksichty)
• obava, že doktor ten můj strach nepochopí a bude ho zlehčovat (běžná věc, která se DĚJE)
• fobie není brána doktory jako problém, kterej by měli vzít v potaz
• obava, že budu trapná

Ještě snad dodám, že já vim, jakou trpím malicherností. Vím, že někdo třeba nemá ruku - a než abych byla v jeho kůži, tak si tu krev nechám odebrat třeba 50x. Ale myslím, že i ten, co se bojí výšek, by v tomhle případě radši skočil jumpee bunging.  Než přijít o ruku, že jo. Takže jsem asi řekla blbost.

No a taky je blbý, že jsou zákroky, který jsou pro mě nepřijatelný ještě víc. Většinou jsou to ty, který by vyžadovaly bejt nahá (operace v narkóze, porod a další ještě horší věci). Jenom na svojí gynekoložku už jsem jakž takž zvyklá, ale chodím k ní už 13 let a pořád je to pro mě prostě ponížení.

Tak se uklidníme, protože to bych musela fakt skočit z okna, když si uvědomim, co všechno za vyšetření mě s věkem může potkat. Nejdřív řešíme ten odběr, jo.