Já bych sem furt psala. Tak nějak všechno a nic. Takže nepíšu nic. To je logika, co? Myslim, že se tý svojí občasný stagnace asi nikdy nezbavim a možná bych se ani neměla pokoušet.

Ale dneska už musim postnout něco o tom, jak jsme se s chlapem vydali na západ a za dva dny nachodili snad tisíc kilometrů a taky hodně viděli.

Moje nejmilovanější místo v ČR, tedy Mariánské Lázně, jsme proletěli ještě v pátek večer, hned po příjezdu. Nepřijeli jsme se přece válet do penzionu, že jo.

Na západě jsem byla už tolikrát, že mám všechny dominanty vyfocený stokrát. Nějak se mi víc líbí tam objektivem vyhledávat taky to, čeho si turista všimne až druhotně. Třeba můj brácha fotí na dovolených vždycky rovnou to, čeho si člověk všimne až druhotně. Ne historický budovy, ale např. zadky kolemjdoucích dam. Což mi připomíná, že jsem nenapsala ještě ani čárku o Itálii.

Miluju vás, Mariánky!

Jsem doma už pár dní. Nemůžu se vzpamatovat. Vůbec nechci žít ten obyčejnej život, co mám. V rámci aklimatizace jsem se rozhodla bez výčitek utíkat do svých snů řádně hluboko a odvážně. Budu to dělat tak dlouho, dokud nebude moje duše aspoň částečně zpět v ČR. Taky asi ještě víc zhubnu, protože pro samý snění ani pořádně nejím. Když sním, jídlo nepotřebuju, živí mě jen ty představy a pocity, co si v sobě vyvolávám. Myslím, že musim vypadat nepřítomně víc než kdy dřív. Jsem někde a nevim kde. Co tady dělám, když patřím k moři, kde můžu nechat hlavu v oblacích naprosto beztrestně a nepřetržitě? Tadyten reálnej svět, kde prší a kde se musí myslet na problémy, vůbec neni pro mě.

Areál resortu Kaya Artemis