Jistě jste zaregistrovali mojí sérii na pokračování Bratr na Facebugu. Dneska oficiálně otevírám další sérii, věnovanou Kozlově (přítelově) kolegyni. Už tu o ní párkrát byla řeč. A o její písemnosti vás nemůžu připravit.

To byl ten den, kterej jsme maximálně využili. Večer jsme šli ještě na plavbu lodí po Seině. Stihli jsme tam pěkně vymrznout, ale já jsem zvyklá. Musim se otužovat, ne?

Kdo se přidá?

Vařila mišiška kašišku, tomu dala, tamtomu taky dala, tadydlenc tomu dala taky... no prostě to byla kurva, páč dala upa každýmu.

Středa byla daleko lepší. Středu hodnotím jako maximálně využitej den. Jeli jsme do Versailles, pak na zámek Fountainebleau a večer jsme ještě zvládli plavbu po Seině. Tu plavbu včetně noční Eiffelovky sem hodím příště, protože to si zaslouží samostatnej článek.

Takhle to vypadá před Versailles.

Druhý den táta rozhodl, že půjdeme k Notre Damu. Metrem jsme dorazili na ostrov Cité, na kterém se Notre Dame nachází a než jsme k němu došli, stavili jsme se u nějaký Sainte-Chapelle. No prostě u nějaký kaple. Stejně jako na Eiffelovce jsme tady procházeli kontrolou tašek a rentgenovým rámem. Po návštěvě té kaple Chapelle jsme šli na WC, ale já tam nešla z toho důvodu, z jakého se tam chodí, ale abych si upravila boty.

To je hrozný, jak člověk půlku hlášek zapomene dřív, než se dostane k PC... Proto sem chci rychle něco sepsat, páč počítám, že po návratu domů si budu pamatovat teprve úplný nic.

V neděli jsme dorazili do Paříže ve večerních hodinách. Navrhla jsem, že se půjdeme projít po okolí a táta hned nadšeně naplánoval výstup k Sacre Coeur. 2,5km. Takže vyřízení po cestě jsme si ještě dali pěknou túru. Z kopce, na kterém je Sacre Coeur, jsem viděla krásně osvětlenou Eiffelovku.

Jsem zpět a bojuju s podovolenkovou depresí. Proč je každá dovo vykoupená tou depkou na konci?  Musím teď bejt na sebe strašně moc hodná, jinak ten návrat z tropů nepřežiju. Ale první společnou dovolenou jsem teda nakonec přežila. Měli jsme tam pár krizí nebo aspoň tichou domácnost (respektive tichý hotelový pokoj), ale to je jasný. Když někam jedou DVA, už je to prostě problém. Ale celkově si myslím, že jsme se tam sblížili. Už jsem se cítila dost odcizeně. Dokázali jsme se spolu smát i bavit. Nic to ale nemění na tom, že teď, když už jsme doma, chci mít od něj na chvíli pokoj. Posílám ho pořád pryč a chci bejt sama.

V počítači mám založenej dokument, ve kterým si shromažďuju slova, sousloví a průpovídky, který mi rvou uši. A už delší dobu mám plán, že to tady vydám. A Kocourkova Kočička mě nakopla, když teď vydala něco podobnýho.

Myslím, že jsem tady snad ještě nikdy nemluvila o svým bratrovi a to je škoda. Ponechme stranou jeho nechutnou nepořádnost a docela flinkovitost (ale lepší se - chodí do práce rád, protože tam má teďka babu). Můj bratr je totiž zvláštní tvor.