Nové Hrady: liják, oběd, prohlídka, liják

Úterý, 6.července,  to jsem opravdu nechtěla sedět doma. Ale ta výprava! Přítel ještě v poledne spal. Vyrazili jsme ve chvíli, kdy se začalo zatahovat a hřmít. Řídila jsem a za námi viděla ty humáčský mraky. Ale co, jedem dál, třeba v cíli pršet nebude.

Naším cílem byl hrad Nové Hrady. Jedny Nové Hrady jsou ještě někde u Pardubic – mnohem luxusnější – ale já teď mluvím o jižních Čechách. Tam je hrádek poměrně skromný.

Vylezli jsme z auta a už to jelo. Chcanec. Utíkali jsme se schovat do kostela (fotka vlevo). Já se v kostelech necítím moc dobře, ale teď jsem úplně slyšela boží hlas "pojď, dcero, v kostele se najde útočiště pro každého". Styděla jsem se v tu chvíli, že využívám kostel jen k tomu, abych se schovala před deštěm, když jinak jsem silně proti všem náboženským záležitostem. Sedli jsme si do lavice a přítel se začetl v modlitební knížce.

Pršet ale nepřestávalo. Sebrali jsme se a rozběhli se přes náměstí k restauraci naproti. Objednala jsem si velké jídlo, přítel jen utopence za 15 Kč. Bylo to tam docela dobrý.

Po obědě už nepršelo, tak jsme spěchali k hradu, abysme stihli prohlídku. Když jsme tam dorazili, byla za pár minut. My prostě všude musíme přijít na poslední chvíli. Ale já nevstávala v jednu...

Průvodkyně tentokrát mluvila obstojně, bylo jí rozumět! Asi 100x řekla "zde si můžete prohlédnout". Na zámcích a hradech mě zajímají hlavně zajímavosti ze života a zde jsem byla docela uspokojena. Např. na hradě žil pár, který strašně moc utrácel a hodně se zadlužil. A z dluhů je vytáhl až jejich syn. Nebo tam žil hrabě s hraběnkou, kteří nemohli mít děti, tak se starali o sirotčince a pořádali akce, kterým by se dneska řeklo charitativní. A aby hraběnce nebylo smutno po dětech, měnila ráz krajiny, v údolí pod hradem zbudovala umělý vodopád a Václavovy lázničky (pojmenované po jejím otci). Dneska se to údolí jmenuje Terezino a je volně přístupné. Tam taky jednou vyrazíme.

V hradu je ještě vystavená zkrvavená košile, kterou měl jeden z Bukvojů (rod zde žijící) na sobě na smrtelné posteli. A taky je tam obrázek, kde jsou zobrazena všechna jeho smrtelná zranění. Na hradě mě zaujal ještě jeden velký obraz. Maloval ho nějaký tehdy vyhlášený malíř, jméno už bohužel nevím. Je na něm portrét ženy v bílých šatech a ona je prostě jako živá!! Ty oči jsou živé, dívaly se na mě. Zírala jsem na to jak puk. Zajímavostí je, že tenhle malíř prý portrétoval ženy hezčí, než ve skutečnosti byly. Je fakt, že ta ženská byla líbezná.

V další místnosti byla pravá lebka uloveného slona a taky jeho preparovaný chobot, nožka a ocas. Kromě toho tam byla hlava divokýho prasete a nějakýho dobytka, pravděpodobně buvola. Děti, které se účastnily prohlídky, si k těmto exponátům sedly a začaly tam brblat, takže výklad zanikal.

Po prohlídce jsme šli zpátky k autu a byl nejvyšší čas. Podívejte, co se na nás chystalo: