Úterý, 6.července, to jsem opravdu nechtěla sedět doma. Ale ta výprava! Přítel ještě v poledne spal. Vyrazili jsme ve chvíli, kdy se začalo zatahovat a hřmít. Řídila jsem a za námi viděla ty humáčský mraky. Ale co, jedem dál, třeba v cíli pršet nebude.
Naším cílem byl hrad Nové Hrady. Jedny Nové Hrady jsou ještě někde u Pardubic – mnohem luxusnější – ale já teď mluvím o jižních Čechách. Tam je hrádek poměrně skromný.
Pršet ale nepřestávalo. Sebrali jsme se a rozběhli se přes náměstí k restauraci naproti. Objednala jsem si velké jídlo, přítel jen utopence za 15 Kč. Bylo to tam docela dobrý.
Po obědě už nepršelo, tak jsme spěchali k hradu, abysme stihli prohlídku. Když jsme tam dorazili, byla za pár minut. My prostě všude musíme přijít na poslední chvíli. Ale já nevstávala v jednu...
Průvodkyně tentokrát mluvila obstojně, bylo jí rozumět! Asi 100x řekla "zde si můžete prohlédnout". Na zámcích a hradech mě zajímají hlavně zajímavosti ze života a zde jsem byla docela uspokojena. Např. na hradě žil pár, který strašně moc utrácel a hodně se zadlužil. A z dluhů je vytáhl
V hradu je ještě vystavená zkrvavená košile, kterou měl jeden z Bukvojů (rod zde žijící) na sobě na smrtelné posteli. A taky je tam obrázek, kde jsou zobrazena všechna jeho smrtelná zranění. Na hradě mě zaujal ještě jeden velký obraz. Maloval ho nějaký tehdy vyhlášený malíř, jméno už bohužel nevím. Je na něm portrét ženy v bílých šatech a ona je
V další místnosti byla pravá lebka uloveného slona a taky jeho preparovaný chobot, nožka a ocas. Kromě toho tam byla hlava divokýho prasete a nějakýho dobytka, pravděpodobně buvola. Děti, které se účastnily prohlídky, si k těmto exponátům sedly a začaly tam brblat, takže výklad zanikal.
Po prohlídce jsme šli zpátky k autu a byl nejvyšší čas. Podívejte, co se na nás chystalo:
