Ale teď už k dovolené. Předem bych chtěla říct, že v sérii článků o Holandsku nebudu nikoho nudit fakty, protože kdyby si někdo chtěl zjistit něco o Amsterdamu, najde si to na wikipédii, že. Já se držím svých starých postupů - takže budou tu moje osobní dojmy, pocity, zážitky. Tedy v sobotu pět ráno jsme vstávali, abysme vyjeli brzo a stejně jsme vyrazili až po sedmé. S tátou jsem se střídala za volantem vždycky po hodině. Cesta do Německa byla hladká, ale po Německu?! Lidi, nevěřte tomu, že je na dálnici neomezená rychlost, není to pravda. Pořád práce na silnici, pořád omezení na 120/90/80/60 bez zjevného důvodu a tak pořád dokola. Byly i "světlé" chvilky, kdy jsme třeba 20 minut v kuse mohli jet rychle, ale vždycky nás něco brzy znovu zpomalilo. Z Německa jsme vyjeli po několika šílených hodinách úplně nasraný.
xxx
Projíždění kolem Amsterdamu pro nás bylo hotovou atrakcí, protože dálnice vede přímo vedle letiště a letadla nám lítala přímo nad hlavou.
Už letí!
Když jsme konečně dorazili k hotelu, chtělo se mi tleskat stejně jako se to dělá po dosedu letadla. Už bych nevydržela ani minutu cesty. Na recepci jsem zjistila, že moje angličtina je mizerná, ale na potřetí jsem se domluvila. Mimochodem rozvoj angličtiny je dalším plánem, který jsem si během té dovolené vymyslela, protože já nechci být do smrti administrátorka. Ubytovali jsme se, já s mámou, táta s bratrem. Pokoje byly opravdu krásné a v posteli se dobře spalo. Pokojské se ale nelíbílo, jak jsme ty postele stlali a vždycky nám je přestlala.
xxx
Náš hotel - NH Conference Centre Leeuwenhorst
xxx
Věž, která patřila k hotelu - koukali jsme na ní z okna pokoje
xxx
Alej u hotelu
xxx
Recepce
xxx
Vchod do hotelu, vpravo moje rodina - táta, bratr v klóbrcu, máma
xxx
Lobby
xxx
Jen jsme se po příjezdu na pokoji několikrát otočili a šli jsme do hotelové restaurace. Prostě jsme tam vlezli. Sedli jsme si a podívali se do menu. Bylo krátké a nebyly tam ceny. Čekali jsme na číšníka, jestli si od nás vezme objednávku – a nic. Potom jsme se dozvěděli, že se jedná o samoobslužnou restauraci. Z pultíků jsme si sami vzali jídlo, mimochodem nevalné kvality. Táta šel během večeře na WC a cestou zpátky se u vchodu podíval na ceny. Zjistil tak, že právě jíme dohromady za 2.500 Kč a můžeme sníst, co hrdlo ráčí.
"Dělejte, jezte, rychle a všechno a budeme tu do jedenácti," oznámil nám. Potom si šel nabrat banány, zmrzlinu,... Ale do jedenácti jsme tam být nemohli, protože jak já později zjistila, zavírali nám už za 10 minut. Ještě jsme si nabrali ovoce, vysolili jim 100 Euro a rychle pryč.
Protože kupodivu bylo ještě dost energie, ještě ten večer jsme se vydali po vsi, ve které jsme byli ubytováni – jmenovala se Noordwijkerhout. Po cestě jsme uskakovali cyklistům. Zpátky jsme volili cestu přes pole, ale narazili jsme na široký vodní kanál (v Holandsku nic neobvyklého), takže jsme se museli sebrat a jít po tom poli zase zpátky k silnici.
xxx
Casino v Noordwijkerhoutu
xxx
Hrad v Noordwijkerhoutu
xxx
A ještě jednou hotelová věž
xxx
Zdroj obrázku mapky:
www.world-adventure.cz