Článek Jak na sobě pracuju
Komentáře k článku: Jak na sobě pracuju
eithne: Díky tobě jsem přehodnotila svoje přesvědčení, že všechny ty kurzy 'pracujte na své osobnosti' nejsou jenom způsobem, jak tahat z lidí peníze. Že to jako někomu vážně může pomoct. Rozhodně gratuluju k takovému zlepšení všeho během dvou měsíců 
imperatrice: Tenhle kurz vyžadoval každodenní akci - "musela" jsem plnit úkoly a psát komentáře o pokroku. Plnila jsem to všechno poctivě, protože jsem se rozhodla fakt uspět. A to je právě ta věc, co odlišuje úspěšný kurzy od neúspěšných - nestačí jen získat informace, musí se jít do akce a ten kurz mě do toho "nutil" (protože se po mně chtěla zpětná vazba - i když nepovinně). 
Dokud člověk s těmi poznatky rovnou nepřejde do praxe, pak je jasný, že je jakejkoli kurz na nic.
. A jde jí to imperatrice: Jo jo, žiju a doufám, že mi to vydrží. Myslim to žití (a ne přežívání).
lvice: Taky bych chtěla umět stříhat videa, vkládat do nich hudbu, text atd. Ale já nic netočím. A tys nám něco natočila???
Mně se taky těžko zvládá víc než jedna povinnost denně. Přijde mi, že ze mě práce pravidelně vysává veškerou energii a já ten den vždycky dojedu tak nějak ze setrvačnosti.
imperatrice: Vám ne Točila jsem video o tom, co mi přinesl ten kurz - protože natočení videa bylo podmínkou pro to, aby mě připustili k závěrečný soutěži.
Ze mě ani tak nevysává energii práce jako to vědomí, že večer ještě něco mám. 
Když večer nic nemám, jsem v práci v pohodě. O energii byl ten kurz taky. Protože energie je nutná k tomu, abysme byli produktivní. Nejvíc z nás vysává energii sebeobviňování (zase jsem nic nestihla, jsem blbá, líná, ani jsem si nezacvičila.....) a pobyt v tzv. zóně nikoho - což je nejčastěji celovečerní čumění na TV, bezcílný surfování po netu atd. Prostě takový ty akce, na který se většinou těšíš, ale dlouhodobě nic nepřinesou a kolikrát se člověk po tom odplazení od TV cítí i frustrovaně.
tlapka: Gratuluju a určitě se nezapomínej odměňovat. 
Přehodnocená rána závidím, dokážu si představit, jak to změní pohled na celý den. Pořád si říkám, že bych se měla naučit ráno aspoň v klidu snídat, ale všecko marné. Akorát mě štve, když někde v televizi vidím, jak rodinka sedí kolem stolu a beze spěchu si dává rohlíky, ne-li něco teplého. 
imperatrice: Díky
Co se týká toho rána, ještě mě čeká hodně "práce" - nějak to udržet, vytrvat, vylepšovat, vstávat čím dál dřív (líbilo by se mi třeba v 6). V tréninku bylo řečeno, že když jakýkoli návyk zopakujeme 90x po sobě, pak se stane trvalým a přestane "bolet". Taky je to o změně přístupu - to, že vstáváme brzo, není tak hrozný jako to, co si o tom myslíme.
K teplým snídaním jsem teda taky nedošla, snažím se mít vždycky připravenou nějakou pomazánku a měkkej chleba... A moc mi to vyhovuje. Takovou ovesnou kaši nebo palačinku preferuju kupodivu spíš večer.
tlapka: To o 90 zopakování jsem taky slyšela. Kupodivu mi nedělá problém to vstávání jako takové (nebo aspoň tak nějak v normě, že bych vstávala přímo s nadšením, to ne ), ale nejsem schopná nic sníst. Maximálně kousek lehké piškotové buchty, ale něco většího nebo s náročnější přípravou zvládnu až tak hodinku po tom, co vstanu. No a přece nebudu kvůli snídaně vstávat v 5, to už mi přijde zase moc. 
Takže snídám na fakultě, mezi příchodem z autobusu a první přednáškou. Takové fajn antistresové prostředí.
imperatrice: Já právě ten samotnej okamžik vstanutí fakt nesnáším. A protože mě tato nenávist docela ničí, tak právě proto se s tím snažim něco udělat.
Byly doby, kdy jsem do sebe ráno taky nic nedostala, pak jsme zvládla třeba banán a dneska sním třeba jeden krajíc chleba s tou pomazánkou. Kdybych snídala později, snědla bych toho víc, ale taky to prostě nejde - zvedá se mi kufr. Zamýšlela jsem tím snídáním doma odbourat snídani v práci, ale zatím to vypadá tak, že v 7:15 sním něco málo doma a v 9 se musím v práci stejně dojíst... Ale věřim, že to jednoho dne půjde tak, jak jsem si naplánovala a že se dokážu pořádně najíst už doma.
imperatrice: Joo, já něco sepíšu.. se mi moc nechtělo, je to stejně furt to samý dokola.