Z Madurodamu jsme se posunuli do centra Den Haagu. Já jsem řídila, takže jsem to prožívala víc než moje rodina. To jsou vám takový nervy jezdit po cizí zemi a ještě v centrech měst! Zajímavý ale je, že Nizozemci narozdíl od Čechů nejsou nerváci. Když se zapomenete na semaforu nebo když jedete pomalu, nikdo netroubí. Sami jezdí pomalu! Řidiči byli neobyčejně schovívaví i v situaci, kdy jsem u světel musela couvat a vmanévrovat se do správného pruhu. Ještě mi taky odcouvli, abych se vešla! Jinak co se týče těch semaforů, v Holandsku z červené padá rovnou zelená. Takže se zapomenete úplně snadno. Naštěstí když padá zpět červená, jde to přes oranžovou.
Nejdřív jsme přešli takové náměstíčko. Opět je tu úplně prázdná kavárna, ale když jsme šli kolem podruhé, už tam bylo zaplněno.
Tohle je Mauritshuis - muzeum, ve kterém najdete sbírku slavných obrazů. V den, kdy jsme tam byli my, bylo překvapivě zavřeno. 
V Haagu je dominantou královský palác, na který jsme narazili skoro hned, ani jsme ho nemuseli hledat.
Vyšli jsme z paláce a před námi se rozprostíralo další náměstí.
Jezdily tu tramvaje a naproti přes ulici bylo něco úžasného - slavná nizozemská plátna reprodukována z písku! Těch obrazů tam bylo asi šest, z toho já poznala dvě z nich.
Reprodukce díla Jana Vermeera- nahoře písečné dílo, dole originál
A ještě jeden - Rembrandt a jeho autoportrét
Když jsme šli dál, táta vyslovil přání jít si koupit nějaké tričko, protože si vzal na pět dní jenom dvě. Našla jsem v průvodci tip na nákupní centrum, ale tam bylo celkem prd, hlavně samé dámské butiky. Chlapi v Holandsku asi nenakupujou.
Nákupní pasáž
Uvnitř pasáže
Když jsme z tohoto centra - pasáže vylezli, ocitli jsme se pravděpodobně na hlavní nákupní ulici. Míjeli jsme desítky lidí, kteří taky nakupovali a byl tu jeden obchod vedle druhého.
Narazili jsme na obchod "Vše za 5 Euro". Táta se tam prohraboval poměrně dlouho, ale nemělo to valný efekt, protože mu všechno bylo malý. Potom jsem ho vzala do HM, protože si z domova pamatuju, že tam mají i větší velikosti. V momentě jsem se z rodinného průvodce proměnila v osobního stylistu. Pobíhala jsem po krámě a rukou šmátralkou sbírala trička ze štendrů. Tátovi jsem to pak nosila do kabinky. Nakonec si několik triček vybral. Potom jsem se stala poradcem i bratrovi, protože si chtěl koupit klobouk. Potom ho zaplatil a rovnou si ho narazil na hlavu, i když se mu tam ještě houpala cenovka. Máma do něj hučela "sundej to, přece s tim nebudeš takhle chodit" a bratr furt "nech měěě, já to tam chci".
Jdeme zpátky k autu a odkrývají se nám další tváře Haagu
Tady máme tři haagské dominanty pěkně vedle sebe - jsou vidět už z dálky, když se přijíždí po dálnici do města.
Tadyten baráček se mi líbil úplně nejvíc. A ta vejška!
A nakonec kanál. U toho jsme parkovali. Mimochodem kanály nechybí snad v žádném z měst, ve kterých jsme byli. Tady byly dokonce i lekníny.
