Fotoreportáž: Kutná Hora

Jak už jsem psala minule, v sobotu jsme byly s kámoškou na Kutné Hoře. Cesta trvala pěkně dlouho, protože jsme se kvůli omezením na D1 couraly po silnici nižší třídy. Kdybysme aspoň mohly jet devadesátkou, ale to nešlo, protože tam byla jedna vesnice za druhou. Když jsme minuly snad patnáctou, začínala jsem pochybovat, že jedeme správně. Naštěstí hned další obec byla Kutná Hora.

Po cestě jsme zapadly do první restaurace. Z cen se mi trochu protočily panenky, ale naštěstí jsem na nic z těch dražších jídel neměla chuť a vybrala si žampiony za 99 Kč.

Když na to kouknu okem Pohlreicha, nechápu, za co si tam berou tolik peněz. Tím spíš, že se kamarádce po jídle udělalo špatně a bylo jí takto celý den. Myslela si, že jí bude líp, když budeme pořád chodit a nebudeme se moc zastavovat, takže Kutnou Horu znám jen z běhu.

Chrám samotný mě až tak nezaujal a dovnitř jsme ani nešly. Zajímalo nás spíš to, co se děje v údolí pod chrámem - byla tam spousta stánků a zdá se živo. Přemýšlely jsme, jak se tam dostaneme. Když jsme na to přišly, zkasírovali nás o 140 Kč, které byly podle mého zbytečně vyhozené. Dole byla spousta lidí ve středověkých kostýmech, dále asi tisíc návštěvníků a probíhalo tam nějaké uřvané divadlo. Někomu se to určitě líbilo, ale pro nás to teda nebylo.

Stánky nás při bližším ohledání taky moc nezaujaly, zato nás zajímalo, kde pořídit cukrovou vatu - potkaly jsme s touto pochutinou několik lidí. Obešly jsme to tam úplně celý a nakonec jsme zjistily, že ta vata je asi ve třetím stánku od vchodu. Tak jsme se aspoň prošly...

Cestou se mi u jednoho stánku zalíbily takové obrovské hrnky - to se jen tak nevidí. Přijde mi, že při výrobě hrnečků na čaj se s keramikou spíš šetří. Ale tohle teda nebyla žádná troškařina! Nekoupila jsem to, protože jsem se s tím nechtěla tahat. Ale potkat ten hrnec někde v místě bydliště, jdu do něj.

Celá Kutná Hora byla provoněná jasmíny...

Už se blížíme...

Skoro tam!

Pohled zdola

Pohled zpředu

Krásně upravená zahrádka před chrámem

Výhled od chrámu na město

A teď už jsme v tom údolí. Tenhle stánek se jmenoval Lazebna nebo tak nějak. Vevnitř bylo lehátko na masáže a venku, jak vidíte, je vana s vodou. Nevím, jestli by byl někdo ochoten se v téhle zimě vykoupat. Pravděpodobně to skutečně nehrozilo, soudě podle odpočívajících lazebnic.

Dva z mnoha stánků

Spousta lidí, též v dobových kostýmech. V pozadí na horizontu vykukuje chrám. Jedna z jeho "špiček".

Když jsme opustily středověkou akci, vydaly jsme se k autu, ale úplně jiným směrem, než jakým jsme přišly. A zabloudily jsme. Nevěděly jsme, kde jsme a ani kam jdeme. Nechtělo se nám do kopce, tak jsme šly z kopce, ale to byla špatná cesta, takže pak jsme šlapaly nahoru dvakrát takovou trasu, protože jsme se logicky musely vrátit. A konečně jsme se objevily na náměstí, kde jsme to původně zapíchly - náš výchozí bod.

A takhle jsme zakončily náš výlet.