A je tu další desítka. Tentokrát jsem se strašně rozjela, takže ji rozdělím do dvou dílů. Následující stereotypy mě štvou hlavně proto, že ty lidi, co se jich dopouští, často působí tak, že ten názor jen bezmozkově převzali. Že si to někde přečetli a papouškujou. Že jdou s davem. Že si myslí, že když budou taky řvát, budou cool. Že je cool projevit svůj názor vždy a všude. Že mají mozek, ale ani se nezamysleli. Že jim NEPŘIPADÁ přirozený být občas shovívavý, pokusit se o respekt, nebo aspoň připustit, že předmět jeho komentáře je ovlivněn více okolnostmi, a právě proto takovej je.

Brojím proti davovýmu chování, jak jen můžu. Když vidím, že se někde sejde deset/sto/tisíc lidí, kteří tvrdí a křičí to samý, je to pro mě automatickej pokyn. Pokyn se zastavit a přemejšlet, jestli mi to náhodou poté, co se pokusím zohlednit všechny okolnosti (který oni nezohledňujou), nepřinese úplně jinej pohled než mají oni. A často jo. Nebo ani nemusí jít o nějaký zvažování okolností, ale třeba jen o to si počkat, dát šanci věcem, ať se udějou. Chápete?

Nejsem mistr světa, ani nabubřelec (jen trochu, hihi), jen mi prostě vadí, jak lidi chtějí respekt, ale sami ho neposkytují, jak kážou nějaký sračky, ale sami se dopouští toho samýho v bledě modrým atd. Třeba hned v prvním bodě - nadávají na pošťáky flákače, ale byli oni sami vždycky zaměstnanci měsíce? Skoro se mi chce říct, že každej má, co si zaslouží. A taky že to řeknu. Zní to možná esotericky, ale když se někdo vysral v práci na svoje povinnosti, protože byl smrtelně unavenej, a nechal je na zejtra, copak si nezaslouží, aby i pošťák nechal jeho balík na zejtra?

A než se budu věnovat zase své oblíbené úzkosti, je tu další článek s veledůležitým námětem. I když se češtinou a psaním živim, některý pravidla českýho pravopisu se mi obzvlášť příčí a musim se s tim lidem okolo pravidelně svěřovat. Vlastně jsem ten typ, co má s pravidly všeobecně problém, tedy nejen s těmi mluvnickými. Když mi pravidlo nedává smysl, nebo je evidentně nelogický, mám tendence ho nenásledovat, nebo si ho přizpůsobit. Ze seznamu níže mi tradičně nejvíc vadí bychom – kdybych měla tu moc, uzákoním v tomto případě změnu, ale to už si přečtěte sami... 

 ---

1. bychom

Kdo mě sleduje delší dobu, ví, jak strašně tenhle patvar nesnáším. Nemá v sobě žádnou logiku, zní přemoudřele, a tudíž nesympaticky. Daleko rozumnější by bylo říkat a psát bysme, stejně jako byste. Ale i když se to tak nepíše, já to píšu všude, kde si to můžu dovolit. I na blogu samozřejmě. Tady uvidíte nějaký bychom jen ve chvíli, kdy na něj budu nadávat. No a když si to někde náhodou dovolit nemůžu, jsem ochotná přepisovat celej text jen proto, abych to nemusela použít. Nemoc...