TV program je natolik mizerný a já asi velice zoufalá, protože právě jsem si jako kulisu pustila fotbal. To jsou konce. Aspoň že komentuje Bosák, jinak by mě ty simulanti nebavili ani trochu už vůbec.

Včera jsem absolvovala první ze čtyř naplánovaných sezení u koučky, která je zároveň psycholožka. Byla jsem tam dvě a půl hodiny, během kterých jsem byla podrobena intenzivnímu brainstormingu. Kdo si to neumí představit, byla jsem nucena asi tak 3x do minuty nad něčím přemejšlet a rychle odpovídat. Udělala se mnou několik cvičení, jedno z nich se týkalo hodnot. Měla jsem na tři papírky napsat, jaký hodnoty jsou pro mě důležitý v práci, na další tři papírky hodnoty v partnerství a na poslední tři hodnoty v přátelských vztazích. Pak jsem těchto devět hodnot rozhodila před sebe a během následující "hry" jsem jich musela postupně osm vyřadit. Zůstala mi hodnota POHODA. Musím říct, že do tý doby jsem si myslela, že nejdůležitější je pro mě SVOBODA, ale tu jsem vyřadila - sice tedy jako předposlední (takže je pro mě na 2.místě) - ale je to prostě překvapující zjištění. Na 3.místě jsem měla peníze a to mě teda ani moc nepřekvapuje, protože ty pro mě znamenají svobodu a bez nich svoboda prostě není. Aspoň u mě ne.

Pak jsem se měla zamyslet nad nejdůležitějšími událostmi různých období v životě a tady mi došlo, že ta zkurvená psycho-šikana, kterou jsem zažívala od 10 do 14 let, má na mě ještě větší vliv, než jsem si myslela. Úplně se mi sevřelo hrdlo a koučka mě poňoukla zamyslet se nad tím, jak teď zní můj hlas. Odpověděla jsem bez váhání, že zní jako když se mi stala nějaká tragédie. Těch období, nad kterými jsem se měla zamyslet, bylo pět a až teď si uvědomuju, že ve všech jsem jako první (nebo jako jedinou) zmínila negativní událost. Nejlíp z toho vyšlo období od 5 do 10 let a potom 15 až 20 (nejlíp, ale ne dobře).

Nejpřínosnější bylo cvičení, kde jsme se přímo zabývaly mojí sebedůvěrou. Na škále od 1 do 10 jsem svojí míru sebevědomí ohodnotila na 6. Koučka udělala na zemi takovou stupnici a já jsem si stoupla na tu šestku. Otočila jsem se směrem k nule a měla jsem ze sebe vysypat, co všechno mi přináší malý sebevědomí. Ona si to mezitim zapisovala a popsala skoro celou A4. Pro příklad jsem uváděla: malý sebevědomí mě omezuje, přivádí mě k zoufalství, přináší mi strach, neustále mi odčerpává peníze, jsem na sebe nasraná a krom toho jsem kvůli ní ještě pořádně nic nedokázala - jenom trpět. Po tomhle výčtu jsem byla vyzvána, ať si stoupnu na sedmičku, ale pro mě to neznamenalo víc, než udělat krok. Rozhodně jsem si nemyslela, že teď mám kvůli tomu jednomu kroku vyšší sebevědomí. Přišlo mi až hloupý, že mi byla položena otázka, proč si myslím, že se mi teď sebevědomí nezvýšilo. Opravdu ani teď si nemyslím, že tím jedním krokem bych si ho mohla navýšit. Doteď jsem to nepochopila. Nebo je v tom nějaká vyšší moc, než jen jeden krok? Každopádně jsem opakovala, že na tu sedmičku nepatřim a nemam tam co dělat. Posunula mě na bod 6 a půl a ptala se, co cítím teď. Byl to intenzivní pocit nutkání, že už tam nechci zůstat. Totiž tak nízko. Tak že by se mi míra sebevědomí přece jen posunula?

Blíží se den prvního skutečnýho sezení s psycho-koučkou, kde už se bude něco dít a ze kterýho by mělo něco vzejít. Už to opravdu potřebuju jak blázen. Je to pár dní, co jsem opět začala propadat zoufalství. Vyvolala ho ve mně jedna osoba, která mi v dobré víře poslala nějakou nabídku práce (ale značně podezřelou, s výdělkem 85.000 měsíčně; navíc jsem o jmenované firmě nenašla na netu ani slovo). Lidi v okolí mě docela serou, protože někteří jaksi neberou na vědomí, že se nemíním nechat zaměstnat. Vždycky, když o tom začnou znovu mluvit (a navrhovat mi nějaký firmy), už se ani nenamáhám připomínat jim, že já práci opravdu nehledám. Já hledám sebe a až se najdu, pak si práci vytvořím sama. Otázky "tak co práce?" už mi dávno otevírají kudlu v kapse a docela chápu např. bezdětné páry po třicítce, kteří jsou obtěžováni otázkami, kdy už konečně budou mít dítě, případně kdy budou mít druhý. Já vim, lidi se snaží udržet nějakou konverzaci, ale já o tý práci fakt mluvit nechci. Několika lidem už jsem to i řekla. Když mě tuhle zase jedna známá litovala, že asi jen tak nic nenajdu (grrrr) a co s tim hodlám dělat, prostě jsem jí řekla, ať se o mě nebojí a tím jsem rozhovor rázně ukončila.

Jako vždy mě od definitivního zoufalství zachraňuje sport. Ono když se jede na bruslích a vítr sviští kolem, zatimco do ucha pouštím všemožný pecky, svět se hned zdá strašně krásnej. Opravdu hned. Až je to neuvěřitelný. A pak to snění, že jo.