Já bych sem furt psala. Tak nějak všechno a nic. Takže nepíšu nic. To je logika, co? Myslim, že se tý svojí občasný stagnace asi nikdy nezbavim a možná bych se ani neměla pokoušet.

Ale dneska už musim postnout něco o tom, jak jsme se s chlapem vydali na západ a za dva dny nachodili snad tisíc kilometrů a taky hodně viděli.

Moje nejmilovanější místo v ČR, tedy Mariánské Lázně, jsme proletěli ještě v pátek večer, hned po příjezdu. Nepřijeli jsme se přece válet do penzionu, že jo.

Na západě jsem byla už tolikrát, že mám všechny dominanty vyfocený stokrát. Nějak se mi víc líbí tam objektivem vyhledávat taky to, čeho si turista všimne až druhotně. Třeba můj brácha fotí na dovolených vždycky rovnou to, čeho si člověk všimne až druhotně. Ne historický budovy, ale např. zadky kolemjdoucích dam. Což mi připomíná, že jsem nenapsala ještě ani čárku o Itálii.

Miluju vás, Mariánky!

Jsem doma už pár dní. Nemůžu se vzpamatovat. Vůbec nechci žít ten obyčejnej život, co mám. V rámci aklimatizace jsem se rozhodla bez výčitek utíkat do svých snů řádně hluboko a odvážně. Budu to dělat tak dlouho, dokud nebude moje duše aspoň částečně zpět v ČR. Taky asi ještě víc zhubnu, protože pro samý snění ani pořádně nejím. Když sním, jídlo nepotřebuju, živí mě jen ty představy a pocity, co si v sobě vyvolávám. Myslím, že musim vypadat nepřítomně víc než kdy dřív. Jsem někde a nevim kde. Co tady dělám, když patřím k moři, kde můžu nechat hlavu v oblacích naprosto beztrestně a nepřetržitě? Tadyten reálnej svět, kde prší a kde se musí myslet na problémy, vůbec neni pro mě.

Areál resortu Kaya Artemis

Hlad po pobytu kdekoli jinde než doma začínal narůstat nejen ve mně, ale i v matce mýho přítele, takže jsme se docela rychle domluvily na víkendu v Jindřichově Hradci. Měl to být takovej předvoj, než vyrazíme na Kypr. Až na docela nevyhovující počasí, který vůbec neodpovídalo předpovědi, jsme si to užily. Je hrozný, že stačí, aby bylo zataženo a všechno je o 50% horší. Nálada, fotky... S fotkama jsem se pokusila něco udělat, ale tu náladu na maximum vytáhnout prostě nešlo. I tak jsme ale byly aktivní přesně tak, jak jsme si to naplánovaly a možná ještě víc. Nachodily jsme nejspíš spoustu kilometrů, byly jsme na nohou prakticky celej den. Což je dobře, protože jsem se tam docela utrhla v jídle.

Když jsme u toho jídla, doporučuju pizzerii Padrino. Je na náměstí Míru. Dohromady jsme měly 4 jídla (2 polívky + 2 hlavní chody) a všechno bylo strašně dobrý.

Naopak nechoďte do restaurace Vajgar, taktéž na náměstí Míru. Sice je tam levno a docela i hodně hostů, takže se zdá, že svojí cílovku tahle hospoda má. Ale kvalita odpovídá ceně, už jsem asi docela náročná. Jídlo je naprosto průměrné, ani dobrý ani hnusný. Narozdíl od pizzerie jsme si tady nemohly říct ách ani jedna.

Ubytovaly jsme se v penzionu Na 15.poledníku. Cena je vyšší, nejspíš kvůli umístění přímo v centru. V ceně je snídaně, celkem ucházející (akorát nebylo celozrnný pečivo, ale to bych asi chtěla moc), vybere si každý. Jinak ubytování odpovídá třem hvězdám. Pokoj je hezký, já bych tam vydržela i více nocí než jednu, jen bych si nutně musela vzít s sebou ještě jeden polštářek (mám ráda více pod hlavou). Moje souputnice moc spokojená nebyla. Bylo jí pod přikrývkou horko a postel se jí zdála tvrdá. Já jsem na měkkost matrace strašně náročná a přišlo mi to dobrý, takže jsem jen zírala, když to řekla. Ona se tam prostě nevyspala, ale do velké míry to bylo způsobeno i opilými sousedy. Hlučeli prý většinu noci. Navíc jsme se těšily na restauraci/krčmu v tomhle penzionu, je ve sklepení, je tam krb, studna.. Ale v sobotu večer tam bohužel byla uzavřená společnost, tak nic. Mohly jsme zůstat příští den na oběd, ale už se nám nechtělo. Za výhodu penzionu považuju, že je opravdu v centru a vše je tu na dosah a navíc si můžete vybrat pokoj s oddělenými lůžky.

Tutanchamonova hrobka zůstala narozdíl od mnoha jiných hrobek faraonů 3000 let neobjevena. Odolala nájezdům vykradačů hrobek, jejichž stopy byly u vchodu znát, ale nikdo z nich vstup do hrobky nenašel. Až v roce 1922 jí se svým týmem objevil amatérský archeolog Howard Carter. Hledání mu trvalo 15 let. Tomu, jak to v hrobce vypadalo, se věnuje výstava na Výstavišti v Holešovicích.

Pár fotek...

Plán hrobky - Tutanchamon byl pohřben se spoustou zlata, dalšími poklady a výbavou a sám byl uložen v šesti obřích schránách vložených do sebe a ještě ve třech sarkofázích. Jako matrjoška.

Modely schrán, kterých bylo celkem šest. Tady vidíte ty čtyři menší. Jedna byla vložena do druhé.

Vzadu největší sarkofág, vpředu prostřední sarkofág...

...a tady model vnitřního sarkofágu, vpředu jeho horní víko, vzadu otevřený i s modelem mumie.

Pohled na mumii

Pod zlatou maskou byla schována Tutanchamonova hlava, jak jinak. Mimochodem vyšetřením na CT se zjistilo, že při vyzvedávání mumie z hrobky jí byla hlava utržena - a nejen ta. Taky ruce v zápěstích, chodidla a poškozena byla i pánev. To vše způsobil Carter neodborným sejmutím zlatých ozdob. 

V těchto čtyřech malých sarkofázích - tzv. kanopách - byly uloženy Tutanchamonovy orgány.

Na celé výstavě mě nejvíc zaujaly úvahy o dodnes ne zcela objasněné Tutanchamonově smrti v pouhém 18.roce života a jeho odmala podlomeném zdraví. Dokonce byl nucen chodit o holi a chůze ho údajně velmi bolela. Různě po netu najdete informace, že ho zabila nakonec sněť vzniklá po zlomenině, na výstavě to ale jasně řečeno nebylo. Spíš tu bylo zmíněno několik pravděpodobností včetně možnosti vraždy.

Při výzkumu byla zároveň provedena rekonstrukce Tutanchamonovy podoby:

Výstavu doplňují modely předmětů ze života starých Egypťanů, např. nábytek (zajímavost: tenkrát ještě neznali skříně, věci se ukládaly do truhel), sandály, šperky, opěrky hlavy na spaní nebo třeba krabička na make-up. Potrpěli si na vzhled a na to, aby voněli. A tak by to mělo bejt, že..?

Z Orlíka jsme se stavěli na chalupě, kam mezitím dorazila moje sestra se svým přítelem. Můj přítel si s ním pokecal o fotbale, pak jsme se zase zvedli a jeli na Zvíkov. Protože byl už podvečer, bylo tam jen pár lidí a parkoviště zadarmo.