Minulej tejden jsem měla noční můru, že mě moje zubařka poslala na krev. Pro někoho srandovní sen, ale probudila jsem se hrůzou a pak jsem z toho byla špatná ještě celej den. Já mám fakt problém.

Proto když se mě psycholožka naposled zeptala, jestli mám něco, co bych ještě chtěla řešit, chvíli jsem mlčela a pak jsem to řekla. Tohle. Byla hrozně ráda, protože tu fobii považuje za pomalu můj největší problém. A předtím se mnou nemohla hnout, že jo.

Dopředu řikám, že nepočítám s tím, že součástí léčby bude přímá expozice, tedy že bych si na konci prostě jen tak došla na krev. Jakože jen za účelem vyzkoušení nanečisto, aby mě to připravilo na nějakou reálnou situaci. Naprosto se mi příčí, že by se mi měla brát krev zbytečně - tedy bez toho, aby se z ní zjišťovaly nějaký hodnoty. Tudíž ta zkouška s velkým Z nenastane, jak si ji naplánuju, ale až mě tam z nějakýho důvodu pošle doktorka.

Nějaký hlášení by to chtělo, že jo.

V pondělí jsem byla už podesátý u psycholožky, která je definitivně opravdu třída a jako první psycholožka v mým životě se mnou řádně pracuje a ne se jen vykecává.

Na poli úzkostí pozoruju velkej posun, i když samozřejmě mě čeká ještě hodně práce. Ale minimálně se to projevilo ve značným omezení mýho utrácení, kterým jsem si ty úzkosti často léčila. Teda zatím. Celkově jsem klidnější, moje úzkostný epizody jsou mírnější, kratší a méně častý.

Společným jmenovatelem a podkresem mých úzkostí je toto: neustálá honba za dokonalým okamžikem.