21. únor 2018 v 23.03 | rubrika: Jak na úzkost
Přicházím s druhým tipem, který je mimochodem na zpracování úzkosti hodně účinný. Nejdůležitější je se k němu dokopat. Já s tim třeba měla často problém, protože jsem měla pocit, že když to budu rozebírat černý na bílým, moje úzkost se zhorší. Vždycky mě ale překvapilo, že to bylo naopak. Co tedy máte dělat? ![]() Postup v kostce
|
přečteno: 80x | komentáře (6)
|
16. únor 2018 v 16.55 | rubrika: Tajemno
Tak nakonec jsem ten Tarot vytáhla dřív, než jsem si myslela. Při výkladech jsem totiž zjistila, že když se budu ptát jen andělských karet, moc z toho mít nebudete. Vlastně jsem vás nechtěla zklamat, a proto jsem po něm sáhla... Měla jsem to od začátku postavit úplně jinak, ale to vím až teď. Teď už to holt dokončím, jak nejlíp umím, a příště to udělám líp. Omlouvám se teda za zmatky a za to, že nakonec výklad nebude čistě jen z původně avizovaných karet, ale i z Tarotu. Věřim ale, že vám tohle vadí daleko míň než mně – já se s tim, jak jsem to hned napoprvý nedomyslela, asi budu srovnávat dýl. ![]() Důležité: Co musíte vědět o výkladu karet, než si ho přečtete (nebo aspoň potom)!
|
přečteno: 117x | komentáře (41)
|
14. únor 2018 v 23.03 | rubrika: Tajemno
Mám teď strašně moc energie, chci pořád něco dělat a psát, chci posunovat svoje hranice a plnit si svoje cíle a přání. Nejradši bych ani nechodila spát, neni čas. Karty jsou taková moje několikrát odkládaná záliba. Začala jsem se o ně zajímat už dávno, ani nevím, kdy přesně. Poprvý jsem se pořádně položila do studia před 10 lety a k tomu studiu jsem si vybrala Tarot. Dostala jsem se s tím docela daleko, prakticky doteď si pamatuju, co která karta znamená – jak podle "návodu", tak podle intuice. Taky občas vykládám kamarádkám a sama jsem udivená tím, jak přesná jsem. Štve mě ale, že sobě vykládat nemůžu. Zkoušela jsem to, ale fakt to nejde, protože se na ty karty zaprvý nedokážu dívat s nadhledem a zadruhý mi padají úplný nesmysly. |
přečteno: 77x | komentáře (23)
|
12. únor 2018 v 08.53 | rubrika: Osobní zápisník
Často jezdím do Prahy na víkend a tahám s sebou nějakou tu koupelnovou kosmetiku. Na to mám určenou takovou taštičku, do který se mi ale nevejde všechno. Krucinál, potřebovala bych novou, říkám si často v duchu. Od srpna si házím drobný do kasičky. Teď začátkem roku nastal čas, kdy jsem potřebovala část z nich upotřebit. Na to bych ale potřebovala nějakou portmonku nebo měšec. Přece si nedám do peněženky čtyři stovky ve dvackách, že jo. Asi si tu malou peněženčičku budu muset příště koupit v Praze, až budu v Sinsayi, říkala jsem si. Tam maj totiž levný malý peněženčičky. Včera v pět měli přijít tchánovci a popřát mi k narozeninám. OK, v 16:00 se zvedám a jdu se umejt. Ze sprchovýho gelu malinovo-mátový vůně od Oriflame vyprsknu poslední dávku a ze sprchy jdu rovnou ke koši na plasty, kam prázdnou lahev odhodím. Za chvíli přichází tchánovci, tchyně se ke mně vrhá, líbá mě a dá mi tašku s dárkama. A teď mi vysvětlete, JAK je tohle možný: |
přečteno: 77x | komentáře (14)
|
10. únor 2018 v 15.58 | rubrika: Nasranej zápisník
A je tu další desítka. Tentokrát jsem se strašně rozjela, takže ji rozdělím do dvou dílů. Následující stereotypy mě štvou hlavně proto, že ty lidi, co se jich dopouští, často působí tak, že ten názor jen bezmozkově převzali. Že si to někde přečetli a papouškujou. Že jdou s davem. Že si myslí, že když budou taky řvát, budou cool. Že je cool projevit svůj názor vždy a všude. Že mají mozek, ale ani se nezamysleli. Že jim NEPŘIPADÁ přirozený být občas shovívavý, pokusit se o respekt, nebo aspoň připustit, že předmět jeho komentáře je ovlivněn více okolnostmi, a právě proto takovej je. Brojím proti davovýmu chování, jak jen můžu. Když vidím, že se někde sejde deset/sto/tisíc lidí, kteří tvrdí a křičí to samý, je to pro mě automatickej pokyn. Pokyn se zastavit a přemejšlet, jestli mi to náhodou poté, co se pokusím zohlednit všechny okolnosti (který oni nezohledňujou), nepřinese úplně jinej pohled než mají oni. A často jo. Nebo ani nemusí jít o nějaký zvažování okolností, ale třeba jen o to si počkat, dát šanci věcem, ať se udějou. Chápete? Nejsem mistr světa, ani nabubřelec (jen trochu, hihi), jen mi prostě vadí, jak lidi chtějí respekt, ale sami ho neposkytují, jak kážou nějaký sračky, ale sami se dopouští toho samýho v bledě modrým atd. Třeba hned v prvním bodě - nadávají na pošťáky flákače, ale byli oni sami vždycky zaměstnanci měsíce? Skoro se mi chce říct, že každej má, co si zaslouží. A taky že to řeknu. Zní to možná esotericky, ale když se někdo vysral v práci na svoje povinnosti, protože byl smrtelně unavenej, a nechal je na zejtra, copak si nezaslouží, aby i pošťák nechal jeho balík na zejtra? |
přečteno: 154x | komentáře (8)
|
4. únor 2018 v 23.40 | rubrika: Nasranej zápisník
A než se budu věnovat zase své oblíbené úzkosti, je tu další článek s veledůležitým námětem. I když se češtinou a psaním živim, některý pravidla českýho pravopisu se mi obzvlášť příčí a musim se s tim lidem okolo pravidelně svěřovat. Vlastně jsem ten typ, co má s pravidly všeobecně problém, tedy nejen s těmi mluvnickými. Když mi pravidlo nedává smysl, nebo je evidentně nelogický, mám tendence ho nenásledovat, nebo si ho přizpůsobit. Ze seznamu níže mi tradičně nejvíc vadí bychom – kdybych měla tu moc, uzákoním v tomto případě změnu, ale to už si přečtěte sami... --- 1. bychom Kdo mě sleduje delší dobu, ví, jak strašně tenhle patvar nesnáším. Nemá v sobě žádnou logiku, zní přemoudřele, a tudíž nesympaticky. Daleko rozumnější by bylo říkat a psát bysme, stejně jako byste. Ale i když se to tak nepíše, já to píšu všude, kde si to můžu dovolit. I na blogu samozřejmě. Tady uvidíte nějaký bychom jen ve chvíli, kdy na něj budu nadávat. No a když si to někde náhodou dovolit nemůžu, jsem ochotná přepisovat celej text jen proto, abych to nemusela použít. Nemoc... |
přečteno: 140x | komentáře (29)
|