Blíží se den prvního skutečnýho sezení s psycho-koučkou, kde už se bude něco dít a ze kterýho by mělo něco vzejít. Už to opravdu potřebuju jak blázen. Je to pár dní, co jsem opět začala propadat zoufalství. Vyvolala ho ve mně jedna osoba, která mi v dobré víře poslala nějakou nabídku práce (ale značně podezřelou, s výdělkem 85.000 měsíčně; navíc jsem o jmenované firmě nenašla na netu ani slovo). Lidi v okolí mě docela serou, protože někteří jaksi neberou na vědomí, že se nemíním nechat zaměstnat. Vždycky, když o tom začnou znovu mluvit (a navrhovat mi nějaký firmy), už se ani nenamáhám připomínat jim, že já práci opravdu nehledám. Já hledám sebe a až se najdu, pak si práci vytvořím sama. Otázky "tak co práce?" už mi dávno otevírají kudlu v kapse a docela chápu např. bezdětné páry po třicítce, kteří jsou obtěžováni otázkami, kdy už konečně budou mít dítě, případně kdy budou mít druhý. Já vim, lidi se snaží udržet nějakou konverzaci, ale já o tý práci fakt mluvit nechci. Několika lidem už jsem to i řekla. Když mě tuhle zase jedna známá litovala, že asi jen tak nic nenajdu (grrrr) a co s tim hodlám dělat, prostě jsem jí řekla, ať se o mě nebojí a tím jsem rozhovor rázně ukončila.

Jako vždy mě od definitivního zoufalství zachraňuje sport. Ono když se jede na bruslích a vítr sviští kolem, zatimco do ucha pouštím všemožný pecky, svět se hned zdá strašně krásnej. Opravdu hned. Až je to neuvěřitelný. A pak to snění, že jo.

Já bych sem furt psala. Tak nějak všechno a nic. Takže nepíšu nic. To je logika, co? Myslim, že se tý svojí občasný stagnace asi nikdy nezbavim a možná bych se ani neměla pokoušet.

Ale dneska už musim postnout něco o tom, jak jsme se s chlapem vydali na západ a za dva dny nachodili snad tisíc kilometrů a taky hodně viděli.

Moje nejmilovanější místo v ČR, tedy Mariánské Lázně, jsme proletěli ještě v pátek večer, hned po příjezdu. Nepřijeli jsme se přece válet do penzionu, že jo.

Na západě jsem byla už tolikrát, že mám všechny dominanty vyfocený stokrát. Nějak se mi víc líbí tam objektivem vyhledávat taky to, čeho si turista všimne až druhotně. Třeba můj brácha fotí na dovolených vždycky rovnou to, čeho si člověk všimne až druhotně. Ne historický budovy, ale např. zadky kolemjdoucích dam. Což mi připomíná, že jsem nenapsala ještě ani čárku o Itálii.

Miluju vás, Mariánky!

Jsem doma už pár dní. Nemůžu se vzpamatovat. Vůbec nechci žít ten obyčejnej život, co mám. V rámci aklimatizace jsem se rozhodla bez výčitek utíkat do svých snů řádně hluboko a odvážně. Budu to dělat tak dlouho, dokud nebude moje duše aspoň částečně zpět v ČR. Taky asi ještě víc zhubnu, protože pro samý snění ani pořádně nejím. Když sním, jídlo nepotřebuju, živí mě jen ty představy a pocity, co si v sobě vyvolávám. Myslím, že musim vypadat nepřítomně víc než kdy dřív. Jsem někde a nevim kde. Co tady dělám, když patřím k moři, kde můžu nechat hlavu v oblacích naprosto beztrestně a nepřetržitě? Tadyten reálnej svět, kde prší a kde se musí myslet na problémy, vůbec neni pro mě.

Areál resortu Kaya Artemis

Mám za to, že když se vám něco opakovaně snaží vcházet do života, asi to něco znamená. Asi si toho máte všimnout. Nebudu tady dneska vyjmenovávat všechno, co mi neúnavně rádo chodí do cesty, dneska půjde jen o jednu věc. Jde o to, že mi byla už vícekrát doporučena jedna psycholožka, která se zabývá i koučingem a kineziologií. Říkala jsem si, proč mi jí ty lidi jako pořád cpou a že k nikomu takovýmu jít nemíním. To protože už jsem byla u několika psychologů a vždycky mi ta sezení byla víceméně na nic. Jen se vypovídáte a to je všechno. To já nepotřebuju. Vypindám se na blogu a kamarádkám.

Ale dostala jsem se do takový situace, kdy už fakt nevím co se sebou a plácám se v tom všem víc a víc, že jsem to nakonec zvážila a řekla jsem si, proč se aspoň nepoinformovat. A tuhle psycholožku jsem oslovila. Hned mi odepsala a stačily jsme si ještě před úvodní hodinou (bude v úterý) vyměnit několik dlouhých mailů. Líbí se mi její přístup a péče a mám pocit, že mi skutečně může být platná, a to nejen svojí psycho a koučingovou pomocí, ale taky pracovními zkušenostmi... a kdo ví, možná i kontakty.

Navíc s ní chci řešit nejen práci, ale i zkusit vyléčit pomocí kineziologie (lákavý to obor, zajímá mě už dlouho) některé nemocné části mého nitra. Pokud to teda půjde... Už jsme o tom mluvily a pokud se jí podaří některé věci odblokovat, pak se asi budou dít věci. Skoro si ani neumím představit, jaké by to bylo, zbavit se některých démonů. Nemít je. Neuvěřitelné a nepředstavitelné. Mám v sobě nějaká traumata (aktuálně vím o dvou nezanedbatelných) mající dosud vliv na můj život i psychiku a taky stereotypy (např. rychlá ztráta motivace), kterých bych se potřebovala zbavit, nebo aspoň zmírnit jejich dopad.

Jen co jsem od ní obdržela první mail, podle kterýho bylo evidentní, že se mi míní věnovat na 100% (a ve kterým už se mnou hned začala pracovat), vrátila jsem produkt, který jsem si koupila před měsícem - totiž členství v Klubu Andyho Winsona (o tomto kouči jsem se zmínila v článku zde). Ano, nakonec jsem do jeho placené nabídky šla, protože tam byla 30denní garance na vrácení peněz. To pak člověk nemá co ztratit. Kdo neví, o co má jako jít, tak účastník se měl během 12 měsíců najít a pracovat na všech oblastech svýho života prostřednictvím pokynů z videí Andyho Winsona. Vždycky natočil "lekci", zadal vám úkoly (ne zrovna na 5 minut, hihi) a po nějakém tom dni se speciálně věnoval dotazům.

Bude.

Protože teď se věci v důležitých oblastech mýho života pohnuly tak, že se konečně řeší problémy dávno vzniklé a které před sebou tlačím DLOUHO.

Co všechno se tenhle rok otočilo nebo doufám otočí o 180 stupňů?

1. Moje postava, strava, výsledky

Kdo čte můj blog, ví, že svoje tlustoprdství řeším snad odjakživa. Nedaří se mi dosáhnout svýho snu mít fitness postavu, a to dlouhodobě. Totiž NEDAŘILO! Sice ještě nejsem vyrýsovaná tak, jak bych chtěla, ale od února, kdy jsem do toho šlápla naplno, jsem zhubla docela radikálně a dneska mám 57 kg. Strava už mě taky neničí. Jím rozumně, sem tam nerozumně a vůbec ničemu to nevadí. A hlavně neřeším jídlo 24h denně, uvolnila jsem se.

2. Práce

Opět: kdo čte můj blog, ví, že neznám svůj cíl a nevím, co za práci by mě bavilo. V pátek 2.května se mi rozsvítilo. Věděla jsem najednou, co chci dělat. Napadlo mě to, když jsem si četla nějaký rozumy o rozvoji a podnikání a tak. Rychle jsem si tok myšlenek sepsala a úplně jsem se třásla, protože jsem věděla, že TO JE ONO. Nemám to sice dopilovaný, ale vím, že zhruba tohle chci dělat. Sice jsem pak propadla skepsi, když mi docházelo, co všechno budu muset udělat (a hlavně se naučit), ale předpokládám, že žádná cesta za jakýmkoli podnikáním/snem by nebyla bez trní. Tak to musím překonat a nevzdat se. Zatím jsem o tom řekla čtyřem lidem. Jeden to přijal jako fakt, dva mě podpořili a jeden byl skeptickej. Pak ale uznal, že dokud se s něčím nezačne, nebude nikdy nic. Podpora je ve většině, a tak není co řešit.

Některý řetězáky nás donutí k zamyšlení, jestli k sobě nejsme zbytečně kritičtí. Schválně, jak dlouho by vám mohlo trvat, než vymyslíte 25 věcí, které na sobě máte rádi? Já jsem překvapivě zjistila, že se za zas tak strašnýho člověka nepovažuju, protože tenhle seznam jsem dokázala sepsat za cca hodinu, prostě večer u televize. Možný ale je, že kdybych vymýšlela věci, který na sobě ráda nemám, měla bych to za 5 minut.

1. Považuju se za vysoce tolerantní, určitě mezi Čechy.

2. Jsem hodná.

3. Vážím si zvířat.

4. Cítím úctu ke starým lidem.

5. Ráda pomáhám.

6. Vypadám dobře.

7. Umím se dobře oblíknout, nalíčit i učesat.

8. Dokázala jsem na sobě udělat spoustu práce na cestě od negativismu k pozitivismu, čím dál víc se dokážu radovat ze života. 

9. Mám orientační smysl.

10. Rozumím kosmetice.

11. Sportuju.

Hlad po pobytu kdekoli jinde než doma začínal narůstat nejen ve mně, ale i v matce mýho přítele, takže jsme se docela rychle domluvily na víkendu v Jindřichově Hradci. Měl to být takovej předvoj, než vyrazíme na Kypr. Až na docela nevyhovující počasí, který vůbec neodpovídalo předpovědi, jsme si to užily. Je hrozný, že stačí, aby bylo zataženo a všechno je o 50% horší. Nálada, fotky... S fotkama jsem se pokusila něco udělat, ale tu náladu na maximum vytáhnout prostě nešlo. I tak jsme ale byly aktivní přesně tak, jak jsme si to naplánovaly a možná ještě víc. Nachodily jsme nejspíš spoustu kilometrů, byly jsme na nohou prakticky celej den. Což je dobře, protože jsem se tam docela utrhla v jídle.

Když jsme u toho jídla, doporučuju pizzerii Padrino. Je na náměstí Míru. Dohromady jsme měly 4 jídla (2 polívky + 2 hlavní chody) a všechno bylo strašně dobrý.

Naopak nechoďte do restaurace Vajgar, taktéž na náměstí Míru. Sice je tam levno a docela i hodně hostů, takže se zdá, že svojí cílovku tahle hospoda má. Ale kvalita odpovídá ceně, už jsem asi docela náročná. Jídlo je naprosto průměrné, ani dobrý ani hnusný. Narozdíl od pizzerie jsme si tady nemohly říct ách ani jedna.

Ubytovaly jsme se v penzionu Na 15.poledníku. Cena je vyšší, nejspíš kvůli umístění přímo v centru. V ceně je snídaně, celkem ucházející (akorát nebylo celozrnný pečivo, ale to bych asi chtěla moc), vybere si každý. Jinak ubytování odpovídá třem hvězdám. Pokoj je hezký, já bych tam vydržela i více nocí než jednu, jen bych si nutně musela vzít s sebou ještě jeden polštářek (mám ráda více pod hlavou). Moje souputnice moc spokojená nebyla. Bylo jí pod přikrývkou horko a postel se jí zdála tvrdá. Já jsem na měkkost matrace strašně náročná a přišlo mi to dobrý, takže jsem jen zírala, když to řekla. Ona se tam prostě nevyspala, ale do velké míry to bylo způsobeno i opilými sousedy. Hlučeli prý většinu noci. Navíc jsme se těšily na restauraci/krčmu v tomhle penzionu, je ve sklepení, je tam krb, studna.. Ale v sobotu večer tam bohužel byla uzavřená společnost, tak nic. Mohly jsme zůstat příští den na oběd, ale už se nám nechtělo. Za výhodu penzionu považuju, že je opravdu v centru a vše je tu na dosah a navíc si můžete vybrat pokoj s oddělenými lůžky.

Tohle je další z řetězáků, ale troufnu si říct, že ne z těch tupých. Plno blogerů už se s ním vytasilo a mí oblíbení mě s ním potěšili. Přišlo mi zajímavý to dát taky dohromady a trvalo mi to asi měsíc. Takže jsem mimořádně ráda, že to konečně pouštim do světa.

---------------------------------------

1. Když jdu do koupelny, téměř vždy mě napadne, že by ve vaně mohl být pavouk.

2. Jsem zvláštní typ ženy, protože mi nevadí oblečení poházený po zemi, a to ani když je pohozený několik týdnů.

3. Černý čaj mi chutná jen pokud je oslazený aspartamem.

4. Asi jako jedinýmu člověku na světě se mi nelíbí orchideje pěstované v domácím prostředí. Pro mě je to jen květ na tyči, navíc v hnusným průhledným květináči.

Když tam není vidět ta tyč, jsou docela lepé..

5. Pánský oblek s kravatou nebo ještě hůř s motýlkem mi v podstatě přijde komický.

6. Vadí mi reklamy na jogurty, kde ženský dělají s lžičkama brutální věci.

7. Mám ráda přítmí a i ve dne dokážu mít zatažený závěsy.

8. Sladkej popcorn je pro mě božská mana, slanej popcorn nepoživatelnej hnus.

9. Nemám ráda říjen, protože se mi téměř rok co rok v říjnu přihodí něco zlýho. A to i loni, kdy jsem na tento fakt už zapomněla.

10. Ještě pořád se mi často stane, že se rozhodnu do obchodu nevlézt, pokud je prodavačem muž.

Dneska bylo opravdu nádherně. A nemyslim jen počasí. Vyrazila jsem na brusle, ale tentokrát s mp3 přehrávačem. Když neposlouchám hudbu delší dobu (což teď bylo možná dva měsíce, že jsem nechtěla nic slyšet), tak potom na mě má euforijní účinky. A to se stalo i dneska. Už ani nevim, kdy naposled jsem měla takhle dokonalej pocit. Teda tenkrát ta euforie trvala rovný tři týdny, způsobilo jí vysazení hormonální antikoncepce po sedmi letech nepřetržitýho užívání a neuvěřitelně jsem při ní (při tý euforii) zhubla. Zaprvý jsem tenkrát získala důkaz, že HA je opravdu svinstvo, teda aspoň v mým případě, protože mě soustavně udržovala v depresi - ale poznala jsem to až po vysazení. A druhej důkaz - tvrzení, že pro hubnutí je důležitá dobrá nálada, není úplně z cesty.

Hudba vypnula vnímání únavy, bolesti (svalů) a protivětru - to vše při jízdě na bruslích obvykle vnímám. Výsledkem bylo, že jsem jela jak namydlenej blesk snad bez špetky námahy, prostě jsem měla neuvěřitelnou energii. Dokonce jsem samovolně udělala několik pohybů, který bych neomámená hudbou rozhodně neudělala. Jako třeba pokus o překládání nohou v zatáčce nebo kličkování. Šlo mi to překvapivě bez problémů, přitom já si vždycky říkala, že při pokusech o takový frajeřinky se zákonitě musim přerazit. Do toho jsem si připadala tak ladně! Takže doufám, že v dohledný době nepřijde to moje doslova hluchý období, kdy nemůžu hudbu ani slyšet, protože mě najednou začne znepokojovat. Co to mám kua za specialitu?

Nemusíte se bát, že se děje něco špatnýho (což je obvykle důvod, proč se dlouho neozvu), naopak jsem docela šlápla do toho života. Asi ne tak, jak si možná představujete - nějakej pracovní život je totiž stále u ledu. Udělala jsem ze sebe ale pomalu profesionálního sportovce. To samozřejmě trochu přehánim, ale je fajn si tak připadat, namlouvat si to. Už mi nestačilo sportovat jen jednou denně, teď už sportuju nebo cvičim dvakrát a nevylučuju, že to půjde třeba ještě dál. Do toho se poměrně poctivě stravuju, centimetry jdou dolů a svaly rostou. Vim, že jsem tady už mockrát řikala, že tentokrát jsem zralá na úspěch a teď už fakt něčeho dosáhnu a blabla. A nakonec to vždycky nějak selhalo, přerušilo se, vzdalo. Tak teď to řikám zas a dokonce mam znovu ten pocit, že už to fakt dám.

Já prostě budu mít postavu, jakou chci. Mam pro to spoustu prostoru, podpory a síly. Už se pomalu dostávám na míry, kde jsem minimálně za poslední rok ještě nebyla a co se týče síly a výkonu, dovoluju si tvrdit, že takhle dobře jsem na tom nebyla ještě nikdy. Burpees/angličáky dělám jak nic, pánský kliky už dokážu dělat nezparchantěle a kilový činky jsou pro mě lehký jak dva gramy. Akorát mě limitujou kolena, sama sobě jsem si diagnostikovala chondropatii čéšek, tak se taky podle toho chovám. Musim ty kolena trochu šetřit.

Za tu dobu, co jsem se neozvala, jsem podnikla i pár výletů.

S rodiči v Brandýse nad Labem. Byl to snad ten nejmrazivější den v roce a vymrzli jsme opravdu řádně.