Nervy, plány

24. duben 2017 | 19.46 | rubrika: Deník

Poslední článek v lednu? Nechápu, jak rychle to utíká.

Přiznávám se, že v posledních týdnech vážně uvažuju, že to tu zabalím. Existence tohoto blogu mě tíží - čili to, že existuje, ale já si tu nemůžu psát, co chci, ale přitom BYCH něco psát MĚLA. Ano, pořád ta samá písnička. A vzhledem k tomu, že jsem soustavně v úzkostech, nepotřebuju si přidávat další zdroj, kterej mě udržuje v napětí.

Tak nevím.

Budu šťastná, AŽ...

3. leden 2017 | 21.41 | rubrika: Deník

Já vim, že jsem strašně nekonzistentní v tom vydávání, ale když mě něco napadne, tak to prostě chci napsat hned, ne?

V souvislosti s posledním článkem jsem si totiž vzpomněla, že trpím ještě jinou zásadní věcí, než je žití podle druhých. A tou zásadní věcí je, že mám pořád pocit, že můžu bejt spokojená, AŽ... Trpím tím už opravdu dlouhá léta. Teď ale nastal jakýsi zlom - ono mě to totiž začíná silně unavovat.

Věřím, že se v tom opět mnozí poznáte.

Už jsem opravdu silně unavená z toho, že podmiňuju svůj pocit štěstí tím, že něco musí pominout, nebo se vyřešit. A dokud se tak nestane, je můj pocit štěstí nedokonalý, kulhavý, děravý.

Moje hlavní téma roku 2016: Chovat se podle sebe!

1. leden 2017 | 17.19 | rubrika: Deník

Jen krátce. Tohle je něco jako článek na téma "co se mi povedlo v roce 2016". Ale jen něco jako. Protože to není úplně o tom, co se mi povedlo. Je to o mým úkolu, kterej jsem dostala a se kterým jsem se měla poprat. Zatím mi to moc nejde, protože starý vzorce jsou svině.

Obecně nemám tohle vracení se ráda, protože víc žiju v budoucnosti (to je ale taky špatně). Rok 2016 ale vnímám jako docela přelomovej. Asi se nestalo nic až tak zásadního okolo mě, ale uvnitř mě. Na základě různých nepříjemných situací jsem pochopila, že se po mně chce, abych se konečně začala chovat podle svých voleb, a to bez výčitek. A taky abych byla sama sebou. Dlouhodobě žiju podle očekávání jiných a zdá se, že nastal ten čas, kdy to takhle nejde dál. Protože je mi čím dál hůř.

Sezení s kinezioložkou: úzkosti

3. říjen 2016 | 22.38 | rubrika: Deník

V úterý 19.7. jsem byla u kinezioložky. Zaměřila jsem se v první řadě na řešení úzkostí. Podle všeho za 5 minut 12, protože už jsem měla úzkosti denně. Po prvním sezení se to ale hodně zlepšilo a i když po pár týdnech přišel menší propad, pořád jsem na tom líp, než na začátku. A doufám, že s pomocí kineziologie se těch úzkostí jednou zbavím úplně. Těmito pár větami jsem ve zkratce řekla to, co je obsahem následujícího elaborátu.

Kineziologie funguje na principu komunikace s podvědomím - kineziolog dokáže najít odpovědi prostřednictvím slabosti nebo pevnosti svalů na rukou. Tím odhalí příčiny problémů, pak je odblokuje a tělo se začne postupně léčit z toho, s čím jste tam přišli. Toť moje amatérská definice.

Nebudu popisovat průběh sezení do detailů, zaměřím se jen na tu nejzajímavější část a tou je odhalení, kdy se zaselo semínko mých úzkostí a ve kterých letech se to všechno přihnojilo a upevnilo.

101 cílů v tisíci a jednom dni

30. září 2016 | 16.33 | rubrika: 101 cílů

101-things-in-1001-days-440x44

Před 1001 dny jsem odstartovala období, kdy jsem si měla splnit 101 cílů níže. Samozřejmě jsem si nemyslela, že na konci bude všech 101 cílů dosaženo. Brala jsem to spíš jako takovej

Nejsem sama sebou (a nejsem sama)

6. srpen 2016 | 17.44 | rubrika: Deník

Už jste se někdy zamysleli nad tim, jak byste chodili po ulici vymóděný nebo nalíčený (nebo naopak byste na to úplně srali), kdyby se každej staral sám o sebe? Tedy kdyby na vás lidi nečuměli a nevysmívali se, ani kdybyste měli na hlavě klobouk ve tvaru plameňáka? Prostě kdyby ta hranice, co je ještě normální, byla mnohem dál než je teď?

Já osobně se okolí přizpůsobuju docela dost. Dřímá ve mně blázen, ale chodim oblíkaná spíš nudně a chci bejt nenápadná, aby si mě ty lidi moc nevšímali. On mě totiž ten negativně vzbuzenej zájem pěkně rozčiluje. Ani nemusíte mít na hlavě toho plameňáka, stačí mít výraznou rtěnku - a už je problém.

Proč nepíšu

16. červenec 2016 | 01.43 | rubrika: Deník

...protože mám více či méně neustále psychické potíže. Vždycky jsem byla tak nějak labilní, ale přijde mi, že do současný fáze jsem se snad ještě nikdy nedostala (možná naposled v 17). Nějakej zbytečnej strach mě přepadne asi tak obden.

Právě mi končí 3týdenní neschopenka, protože jsem chytila od kolegy zkurvený příušnice (chytila je půlka kanclu) a nemohla jsem se z toho vyhrabat. Rozhodně to nebyly 3 tejdny prázdnin, ale 3 tejdny strachu. Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsem splaskla (a tedy vypadalo, že už všechno bude OK), ale najednou jsem chytila ještě sérii horeček. Bála jsem se, že to bude některá z komplikací příušnic a že skončim v nemocnici, kde se to neobejde bez odběrů krve. Kdo to neví, tohle je moje jediná skutečná fobie. A to až taková, že si nenechám brát krev opravdu nikdy (už mi jí nebrali 17 let, protože to všude odmítám). Kromě horeček a neustálýho pocitu na blití jsem ale příznaky ničeho zvláštního neměla. Doktorka si se mnou tedy nevěděla rady, zkoušela, jestli mě nebolí břicho, ledviny a jestli ohnu hlavu (zkouška meningitidy). Nic.

Tohle jsem napsala před tím, než jsem našla práci

7. květen 2016 | 23.58 | rubrika: Vzpomínám

...a z nějakýho důvodu jsem to nevydala. Tak si říkám: proč ne teď? Pochází z první poloviny roku 2014.


Dělej, co tě baví. Užívej si život. Následuj své sny. Tyto a podobné citáty jsou všude kolem nás. Na mě působí tak nějak víc než jen jako moudré klišé. Chce se mi s nimi ztotožnit.

largeSetkala jsem se s názorem, že každý nemůže dělat práci, kterou chce. Snad jen kdyby měl štěstí. Tenkrát mě naštval, ale má vlastně pravdu. Dělat vysněnou práci opravdu nemůže každý. Například on sám. Je přesvědčen, že nemůže - a to stačí. Tím uvolňuje místo těm, kteří si věří. Díky němu a jeho podobným tam vysoko nikdy není přeplněno. Spousta lidí je při zemi, smíří se se svou prací, jakkoli je otravná. Vždyť se přece nic nedá dělat, do práce se chodit musí a každý musí být rád, že jí má. Jsem jedna z mála lidí, kteří se s tímhle všedním koloběhem života nemíní smířit. Nechci žít od pondělí do pátku a pak se o víkendu modlit, aby hned tak neskončil. Nechci na dovolené brečet, že se musím vrátit do práce. Nechci nikdy vypustit z pusy, že se těším na důchod. Je vůbec možné, že je tolik lidí, kteří jsou rozhodnuti od 18 do 65 let jen přežít?

Jiná známá mi řekla, že já předně nepotřebuji práci, která by mě bavila. Já prý potřebuji změnit přístup. Připusťme, že na tom něco je. Ale já se snažím změnit přístup už od pubertálních let a nějak se mi to nedaří. Jak by se taky mohlo dařit, když jsem byla ve škole, na které jsem trpěla a po ní jsem se dostala na místo, kde moje utrpení pokračovalo?

10 jevů, co mě jako korektorku vytáčí a baví

1. květen 2016 | 22.05 | rubrika: 10 věcí

Korektura není hlavní náplní mojí práce, ale sem tam se jí věnuju. A jsem jí postižená i v soukromým životě. Je to už taková nemoc z povolání (kterou jsem měla ještě dřív než to povolání). Nejsem ale grammar nazi, kterej by slídil v diskuzích a poučoval tam diskutující, co všechno měli špatně a taky nesnáším ty hovada, který se pod názor druhého vyjádří takto: "Nejdřív se nauč gramatyku."

Pozor, je to dlouhý

15. duben 2016 | 22.15 | rubrika: Tajný deník
Autor blogu vyžaduje pro čtení tohoto článku heslo.