Léčba fobie z odběru krve #1

20. červenec 2017 | 22.44 | rubrika: Deník

Minulej tejden jsem měla noční můru, že mě moje zubařka poslala na krev. Pro někoho srandovní sen, ale probudila jsem se hrůzou a pak jsem z toho byla špatná ještě celej den. Já mám fakt problém.

Proto když se mě psycholožka naposled zeptala, jestli mám něco, co bych ještě chtěla řešit, chvíli jsem mlčela a pak jsem to řekla. Tohle. Byla hrozně ráda, protože tu fobii považuje za pomalu můj největší problém. A předtím se mnou nemohla hnout, že jo.

Dopředu řikám, že nepočítám s tím, že součástí léčby bude přímá expozice, tedy že bych si na konci prostě jen tak došla na krev. Jakože jen za účelem vyzkoušení nanečisto, aby mě to připravilo na nějakou reálnou situaci. Naprosto se mi příčí, že by se mi měla brát krev zbytečně - tedy bez toho, aby se z ní zjišťovaly nějaký hodnoty. Tudíž ta zkouška s velkým Z nenastane, jak si ji naplánuju, ale až mě tam z nějakýho důvodu pošle doktorka.

Co jsem si jako malá myslela

18. červenec 2017 | 14.47 | rubrika: Vzpomínám

1. Měla jsem zato, že mincí nebo bankovkou konkrétní nominální hodnoty se dá platit jen to, co stojí přesně tolik. Takže když mi máma dala na školní výlet s sebou dvacku, myslela jsem si, že si můžu koupit jen něco, co stojí 20 Kč. Nechápala jsem pojem "vrátit" - nezdálo se mi, že když prodavačce dám těch 20 Kč, tak mi je jako zase vrátí? WTF?

2. ...modřín je modrej.

3. Domnívala jsem se, že všechno stačí zaplatit jen jednou a pak už budu moct odebírat zaplacené zboží v libovolném množství. Babička mojí kamarádky mi koupila chlebíček a já pak chtěla ještě jeden - a nechápala jsem, že se musí znovu zaplatit, když už jsme přece platili.

Jak zabírá psychoterapie: úzkosti a fobie z odběrů

13. červenec 2017 | 00.38 | rubrika: Deník

Nějaký hlášení by to chtělo, že jo.

V pondělí jsem byla už podesátý u psycholožky, která je definitivně opravdu třída a jako první psycholožka v mým životě se mnou řádně pracuje a ne se jen vykecává.

Na poli úzkostí pozoruju velkej posun, i když samozřejmě mě čeká ještě hodně práce. Ale minimálně se to projevilo ve značným omezení mýho utrácení, kterým jsem si ty úzkosti často léčila. Teda zatím. Celkově jsem klidnější, moje úzkostný epizody jsou mírnější, kratší a méně častý.

Společným jmenovatelem a podkresem mých úzkostí je toto: neustálá honba za dokonalým okamžikem.

Nervy, plány

24. duben 2017 | 19.46 | rubrika: Deník

Poslední článek v lednu? Nechápu, jak rychle to utíká.

Přiznávám se, že v posledních týdnech vážně uvažuju, že to tu zabalím. Existence tohoto blogu mě tíží - čili to, že existuje, ale já si tu nemůžu psát, co chci, ale přitom BYCH něco psát MĚLA. Ano, pořád ta samá písnička. A vzhledem k tomu, že jsem soustavně v úzkostech, nepotřebuju si přidávat další zdroj, kterej mě udržuje v napětí.

Tak nevím.

Budu šťastná, AŽ...

3. leden 2017 | 21.41 | rubrika: Deník

Já vim, že jsem strašně nekonzistentní v tom vydávání, ale když mě něco napadne, tak to prostě chci napsat hned, ne?

V souvislosti s posledním článkem jsem si totiž vzpomněla, že trpím ještě jinou zásadní věcí, než je žití podle druhých. A tou zásadní věcí je, že mám pořád pocit, že můžu bejt spokojená, AŽ... Trpím tím už opravdu dlouhá léta. Teď ale nastal jakýsi zlom - ono mě to totiž začíná silně unavovat.

Věřím, že se v tom opět mnozí poznáte.

Už jsem opravdu silně unavená z toho, že podmiňuju svůj pocit štěstí tím, že něco musí pominout, nebo se vyřešit. A dokud se tak nestane, je můj pocit štěstí nedokonalý, kulhavý, děravý.

Moje hlavní téma roku 2016: Chovat se podle sebe!

1. leden 2017 | 17.19 | rubrika: Deník

Jen krátce. Tohle je něco jako článek na téma "co se mi povedlo v roce 2016". Ale jen něco jako. Protože to není úplně o tom, co se mi povedlo. Je to o mým úkolu, kterej jsem dostala a se kterým jsem se měla poprat. Zatím mi to moc nejde, protože starý vzorce jsou svině.

Obecně nemám tohle vracení se ráda, protože víc žiju v budoucnosti (to je ale taky špatně). Rok 2016 ale vnímám jako docela přelomovej. Asi se nestalo nic až tak zásadního okolo mě, ale uvnitř mě. Na základě různých nepříjemných situací jsem pochopila, že se po mně chce, abych se konečně začala chovat podle svých voleb, a to bez výčitek. A taky abych byla sama sebou. Dlouhodobě žiju podle očekávání jiných a zdá se, že nastal ten čas, kdy to takhle nejde dál. Protože je mi čím dál hůř.

Sezení s kinezioložkou: úzkosti

3. říjen 2016 | 22.38 | rubrika: Deník

V úterý 19.7. jsem byla u kinezioložky. Zaměřila jsem se v první řadě na řešení úzkostí. Podle všeho za 5 minut 12, protože už jsem měla úzkosti denně. Po prvním sezení se to ale hodně zlepšilo a i když po pár týdnech přišel menší propad, pořád jsem na tom líp, než na začátku. A doufám, že s pomocí kineziologie se těch úzkostí jednou zbavím úplně. Těmito pár větami jsem ve zkratce řekla to, co je obsahem následujícího elaborátu.

Kineziologie funguje na principu komunikace s podvědomím - kineziolog dokáže najít odpovědi prostřednictvím slabosti nebo pevnosti svalů na rukou. Tím odhalí příčiny problémů, pak je odblokuje a tělo se začne postupně léčit z toho, s čím jste tam přišli. Toť moje amatérská definice.

Nebudu popisovat průběh sezení do detailů, zaměřím se jen na tu nejzajímavější část a tou je odhalení, kdy se zaselo semínko mých úzkostí a ve kterých letech se to všechno přihnojilo a upevnilo.

101 cílů v tisíci a jednom dni

30. září 2016 | 16.33 | rubrika: 101 cílů

101-things-in-1001-days-440x44

Před 1001 dny jsem odstartovala období, kdy jsem si měla splnit 101 cílů níže. Samozřejmě jsem si nemyslela, že na konci bude všech 101 cílů dosaženo. Brala jsem to spíš jako takovej

Nejsem sama sebou (a nejsem sama)

6. srpen 2016 | 17.44 | rubrika: Deník

Už jste se někdy zamysleli nad tim, jak byste chodili po ulici vymóděný nebo nalíčený (nebo naopak byste na to úplně srali), kdyby se každej staral sám o sebe? Tedy kdyby na vás lidi nečuměli a nevysmívali se, ani kdybyste měli na hlavě klobouk ve tvaru plameňáka? Prostě kdyby ta hranice, co je ještě normální, byla mnohem dál než je teď?

Já osobně se okolí přizpůsobuju docela dost. Dřímá ve mně blázen, ale chodim oblíkaná spíš nudně a chci bejt nenápadná, aby si mě ty lidi moc nevšímali. On mě totiž ten negativně vzbuzenej zájem pěkně rozčiluje. Ani nemusíte mít na hlavě toho plameňáka, stačí mít výraznou rtěnku - a už je problém.

Proč nepíšu

16. červenec 2016 | 01.43 | rubrika: Deník

...protože mám více či méně neustále psychické potíže. Vždycky jsem byla tak nějak labilní, ale přijde mi, že do současný fáze jsem se snad ještě nikdy nedostala (možná naposled v 17). Nějakej zbytečnej strach mě přepadne asi tak obden.

Právě mi končí 3týdenní neschopenka, protože jsem chytila od kolegy zkurvený příušnice (chytila je půlka kanclu) a nemohla jsem se z toho vyhrabat. Rozhodně to nebyly 3 tejdny prázdnin, ale 3 tejdny strachu. Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsem splaskla (a tedy vypadalo, že už všechno bude OK), ale najednou jsem chytila ještě sérii horeček. Bála jsem se, že to bude některá z komplikací příušnic a že skončim v nemocnici, kde se to neobejde bez odběrů krve. Kdo to neví, tohle je moje jediná skutečná fobie. A to až taková, že si nenechám brát krev opravdu nikdy (už mi jí nebrali 17 let, protože to všude odmítám). Kromě horeček a neustálýho pocitu na blití jsem ale příznaky ničeho zvláštního neměla. Doktorka si se mnou tedy nevěděla rady, zkoušela, jestli mě nebolí břicho, ledviny a jestli ohnu hlavu (zkouška meningitidy). Nic.