Už mi zase lehce cuká oko a taky se hůř dýchá. A neni to věcí, která je některým z vás dobře známá. Nedýchat se dá i z jiných voserů. Důvodem, proč jsem ve stresu, je to, že ve stresu je moje máma. Já jí takhle ještě neznám. Vzdychá mi do telefonu, že neví, co má dělat nebo neodpovídá vůbec. Představuju si, že jen drží sluchátko a kouká do zdi. Od ledna se stalo tolik věcí, že je toho na ní už moc. Zaprvý byla furt nachcípaná. Ale že by to vyležela? Pche. To by přece nemohla uklízet a doma by byl strašnej bordel! Jo, to asi byl, když tam žije i můj bratr, ale zdraví je přednější, ne? No a stalo se, co se mělo stát - jednoho dne mi máma zavolala a já se jí lekla, protože to byl hlas jak ze záhrobí. Pokročilej zánět průdušek a horečky, pohotovost. Aby toho nebylo málo, krátce na to si zlomila ruku. A to při uklouznutí na náledí, které mělo rozměry 10x10 cm. V úklidu ani se sádrou nepolevila.

Vůbec mi nevadilo, že bylo včera hnusně. Aspoň byl dobrej důvod k tomu zůstat doma a nedělat nic. Jenom jsem teda uklidila koupelnu (a hnula si při tom se zádama), ale pak už jsem se jen válela nebo hrála Tomb Raider. Já už se vrhnula na dvojku, Kozel furt dohrává jedničku.

Jak jste si možná někteří všimli, na mým blogu zavládla okurková sezóna. Je to tak, já nemám o čem psát a asi bych měla bejt ráda. Možná bych to sem ani neměla psát, protože by se ještě mohlo stát, že třeba hned zejtra bude o čem psát, že jo.

Dokud mám náladu, píšu hned další článek, než tu třeba zase nastane ticho... V minulém článku jsem se nezmínila, že kromě toho všeho cvičení jezdím taky na bruslích. V sobotu nám teda dalo zabrat se vykopat a vyjeli jsme až v 19h. Nakonec se to ukázalo jako dobrej nápad, protože jsme měli jindy vytíženou stezku skoro pro sebe.

Dřív jsem si říkala, že jednoho dne rozhodně budu vysportovaná. Ale nikdy jsem se k nějakýmu pravidelnýmu pohybu neměla, bylo to pro mě obtěžující. K zásadním změnám mě obvykle dožene nějaká extrémní situace. Takže možná bych měla bejt vděčná za to, do čeho jsem se částečně vlastní vinou dostala a hledám teď možnosti úlevy. I když mám někdy pocit, že už je fakt všechno v hajzlu a nevim, jak dál, sport mě z toho zatím spolehlivě dostává. A to i v den, kdy nevěřim, že by to i tentokrát pomohlo. Ale pomůže vždycky.

Až do svých 26 let jsem nesnídala. Možná tak o víkendu, to je jasný. Ale abych kvůli tomu vstávala ve všední den o nějakou čtvrthodinu dřív, to ani náhodou! Vymlouvala jsem se, že to nestíhám, ale to jsem šidila jen sama sebe. Před několika týdny jsem se pod tíhou chytrých článků rozhodla, že to musím změnit. Čekala jsem, že to dlouho nevydržím, ale už jedu asi 4.týden v kuse a snídaně stále nevynechávám. To je na mně opravdu výkon, protože já nejsem vůbec disciplinovaná osoba.

Zmínka o trenérce Jillian Michaels se ke mně dostala už dříve, ale pustila jsem to jedním uchem dovnitř, druhým ven. Až dneska, když Mia na Kissbooku napsala o programu téhle trenérky 30 DAY SHRED podrobněji, rozhodla jsem se ihned začít. Článků na tohle téma je na netu docela dost. Ohromil mě tenhle. Komu se nechce rozklikávat, musíte vidět minimálně tohle:

Je to ostuda, ale nedopsala jsem články o Holandsku ani o Paříži. Rozhodla jsem se, že je třeba to napravit, než všechno zapomenu definitivně.