Chci už nějakou dobu sdílet, co mi pomáhá při úzkostech, respektive jak pracuju se svojí generalizovanou úzkostnou poruchou. Nedokážu datovat, kdy se u mě začala rozvíjet, v každým případě od května 2017 ji řeším velmi aktivně a s vnější pomocí. Za tu dobu jsem zkoušela plno postupů, na některý jsem si i sama přišla a chci je prostě poslat dál. Tak jsem to včera začala sepisovat a původně to měl bejt jeden článek. Ale když jsem zjistila, že by měl dva kilometry, založení série JAK NA ÚZKOST byla jasná volba. Aspoň to ten, co to potřebuje a využije, líp vstřebá. Že jo.

Takže dneska rada číslo 1. Je to takovej základ, u kterýho si sice můžete říct, že to není nic novýho. Ale ten úzkostnej člověk ve skutečnosti často neví, co má dělat. I já jsem si myslela, že vím, co mám dělat. Až u psycholožky jsem se přesvědčila, že dělám spíš všechno proto, aby ta úzkost byla čim dál horší. Takže...

Jsem zpět a jako vždy rovnou s něčím upřímným, místy možná až nepříjemně. Ale pokud se se mnou neshodnete, nenechte se urazit a místo toho směle vypište do komentů, co obecně zbožňovanýho nesnášíte vy.

---

1. Harry Potter, Pán prstenů, Hra o trůny

Možná i ke svý smůle se tak nějak automaticky nehrnu do něčeho, co jinak žerou úplně všichni. Jsou mi proti srsti všechny ty mánie. Harry Potter mě nezajímá, protože nesnáším filmy postavený na kouzlech. Pána prstenů jsem viděla z donucení (kino se školou) a málem jsem za ty 3 hodiny umřela, jak to bylo NUDNÝ. A Hra o trůny jde mimo mě úplně a vůbec nevim, která bije.

2. Slunečno

Na rozdíl ode všech je pro mě krásný počasí toto: zataženo, déšť, chladno, mlha. Slunečno by mi stačilo tak v 20 % dne. Vadí mi, když to na mě svítí (ale vlastně mi vadí i příliš rozsvícenej lustr) a je mi nepříjemný i to teplo (pokud zrovna není mínus pět). Ale líbí se mi západy.

Jsem osoba v základu lehkomyslná, rozhazovačná, nesleduju ceny a nevycházím s platem. Asi i proto mě musela na začátku srpna potkat menší facka, nebo spíš pořádnej kopanec do hlavy, kterej mě donutil šetřit UŽ DOOPRAVDY a nutně. Po probrání se z šoku jsem začala hledat cesty, jak to jako udělám, když mi to nikdy nešlo.

A najednou jsem v tom kopanci uviděla příležitost. Příležitost naučit se konečně hospodařit, když to přece už dávno chci + NĚCO UŠETŘIT a ne se měsíc co měsíc zoufale dívat na účet, odkud zase zmizelo několik tisíc až desetitisíců a já nevím kam. Když jsem přece skoro nic nenakoupila!

Z pátrání po tipech, jak ušetřit, mi vzešel následující seznam, kterej jsem okamžitě aplikovala - a i když je mi situace nepříjemná, vzala jsem to jako challenge, která mě nakonec fakt lákala a moc jsem se těšila na výsledky! A budu ráda, když mi taky dáte nějakej tip, se kterým mě to celý bude bavit ještě víc.

Minulej tejden jsem měla noční můru, že mě moje zubařka poslala na krev. Pro někoho srandovní sen, ale probudila jsem se hrůzou a pak jsem z toho byla špatná ještě celej den. Já mám fakt problém.

Proto když se mě psycholožka naposled zeptala, jestli mám něco, co bych ještě chtěla řešit, chvíli jsem mlčela a pak jsem to řekla. Tohle. Byla hrozně ráda, protože tu fobii považuje za pomalu můj největší problém. A předtím se mnou nemohla hnout, že jo.

Dopředu řikám, že nepočítám s tím, že součástí léčby bude přímá expozice, tedy že bych si na konci prostě jen tak došla na krev. Jakože jen za účelem vyzkoušení nanečisto, aby mě to připravilo na nějakou reálnou situaci. Naprosto se mi příčí, že by se mi měla brát krev zbytečně - tedy bez toho, aby se z ní zjišťovaly nějaký hodnoty. Tudíž ta zkouška s velkým Z nenastane, jak si ji naplánuju, ale až mě tam z nějakýho důvodu pošle doktorka.

1. Měla jsem zato, že mincí nebo bankovkou konkrétní nominální hodnoty se dá platit jen to, co stojí přesně tolik. Takže když mi máma dala na školní výlet s sebou dvacku, myslela jsem si, že si můžu koupit jen něco, co stojí 20 Kč. Nechápala jsem pojem "vrátit" - nezdálo se mi, že když prodavačce dám těch 20 Kč, tak mi je jako zase vrátí? WTF?

2. ...modřín je modrej.

3. Domnívala jsem se, že všechno stačí zaplatit jen jednou a pak už budu moct odebírat zaplacené zboží v libovolném množství. Babička mojí kamarádky mi koupila chlebíček a já pak chtěla ještě jeden - a nechápala jsem, že se musí znovu zaplatit, když už jsme přece platili.

Nějaký hlášení by to chtělo, že jo.

V pondělí jsem byla už podesátý u psycholožky, která je definitivně opravdu třída a jako první psycholožka v mým životě se mnou řádně pracuje a ne se jen vykecává.

Na poli úzkostí pozoruju velkej posun, i když samozřejmě mě čeká ještě hodně práce. Ale minimálně se to projevilo ve značným omezení mýho utrácení, kterým jsem si ty úzkosti často léčila. Teda zatím. Celkově jsem klidnější, moje úzkostný epizody jsou mírnější, kratší a méně častý.

Společným jmenovatelem a podkresem mých úzkostí je toto: neustálá honba za dokonalým okamžikem.

Poslední článek v lednu? Nechápu, jak rychle to utíká.

Přiznávám se, že v posledních týdnech vážně uvažuju, že to tu zabalím. Existence tohoto blogu mě tíží - čili to, že existuje, ale já si tu nemůžu psát, co chci, ale přitom BYCH něco psát MĚLA. Ano, pořád ta samá písnička. A vzhledem k tomu, že jsem soustavně v úzkostech, nepotřebuju si přidávat další zdroj, kterej mě udržuje v napětí.

Tak nevím.

Já vim, že jsem strašně nekonzistentní v tom vydávání, ale když mě něco napadne, tak to prostě chci napsat hned, ne?

V souvislosti s posledním článkem jsem si totiž vzpomněla, že trpím ještě jinou zásadní věcí, než je žití podle druhých. A tou zásadní věcí je, že mám pořád pocit, že můžu bejt spokojená, AŽ... Trpím tím už opravdu dlouhá léta. Teď ale nastal jakýsi zlom - ono mě to totiž začíná silně unavovat.

Věřím, že se v tom opět mnozí poznáte.

Už jsem opravdu silně unavená z toho, že podmiňuju svůj pocit štěstí tím, že něco musí pominout, nebo se vyřešit. A dokud se tak nestane, je můj pocit štěstí nedokonalý, kulhavý, děravý.

Jen krátce. Tohle je něco jako článek na téma "co se mi povedlo v roce 2016". Ale jen něco jako. Protože to není úplně o tom, co se mi povedlo. Je to o mým úkolu, kterej jsem dostala a se kterým jsem se měla poprat. Zatím mi to moc nejde, protože starý vzorce jsou svině.

Obecně nemám tohle vracení se ráda, protože víc žiju v budoucnosti (to je ale taky špatně). Rok 2016 ale vnímám jako docela přelomovej. Asi se nestalo nic až tak zásadního okolo mě, ale uvnitř mě. Na základě různých nepříjemných situací jsem pochopila, že se po mně chce, abych se konečně začala chovat podle svých voleb, a to bez výčitek. A taky abych byla sama sebou. Dlouhodobě žiju podle očekávání jiných a zdá se, že nastal ten čas, kdy to takhle nejde dál. Protože je mi čím dál hůř.

V úterý 19.7. jsem byla u kinezioložky. Zaměřila jsem se v první řadě na řešení úzkostí. Podle všeho za 5 minut 12, protože už jsem měla úzkosti denně. Po prvním sezení se to ale hodně zlepšilo a i když po pár týdnech přišel menší propad, pořád jsem na tom líp, než na začátku. A doufám, že s pomocí kineziologie se těch úzkostí jednou zbavím úplně. Těmito pár větami jsem ve zkratce řekla to, co je obsahem následujícího elaborátu.

Kineziologie funguje na principu komunikace s podvědomím - kineziolog dokáže najít odpovědi prostřednictvím slabosti nebo pevnosti svalů na rukou. Tím odhalí příčiny problémů, pak je odblokuje a tělo se začne postupně léčit z toho, s čím jste tam přišli. Toť moje amatérská definice.

Nebudu popisovat průběh sezení do detailů, zaměřím se jen na tu nejzajímavější část a tou je odhalení, kdy se zaselo semínko mých úzkostí a ve kterých letech se to všechno přihnojilo a upevnilo.