Je dobře, že jsem tohle téma blogerský výzvy tak dlouho odkládala. Mělo bejt napsaný už v 15. týdnu, teď máme 22. Ale dřív mě prostě nenapadlo, jak to zpracovat, aby mě to bavilo. A taky se mi na ten blog nedostává času, protože toho mám tolik, že volný chvíle věnuju prioritně spaní, vegetění a hraní Cities Skylines (stavim město).

O tom, na co myslíš, si mozek myslí, že se to doopravdy děje. A podle toho vypouští biochemii do těla. To je ta hlavní myšlenka, kterou mě Janka Chudlíková inspirovala a kterou jsem fakt integrovala do života. Představujte si, že ležíte u moře, a mozek si myslí, že je to pravda! A spustí serotonin, endorfin a tak. Janku se vážně vyplatí sledovat.

Tématem Blogerský výzvy 2020 pro 14. týden je Životní lekce, kterou jsem se naučila. Vůbec si nevšímejte toho, že už začal 16. týden, jo? Ale k tomu tématu... Jako první mě napadla lekce, kterou jsem zažila ve svý finanční sféře. Asi proto, že je "nejmladší".

Guilty pleasures jsou prej neřesti, který nám dělaj radost, ale stydíme se za ně. Tak OK. Já nevim, jestli se za svoje guilty pleasures úplně stydim... ale hlavně mi většina z nich připadá fádní. Nějaký žraní nanuků ve dvě hodiny v noci nebo čůrání ve sprše, to by mohl říct každej. A co z toho jako? Zbytečný články by měly z internetu zmizet a ne se připisovat další. Tudíž já zmíním jen jednu svojí slast, kterou podle mě nikdo jinej nemá a která je fakt extrémní. Další díl do Blogerský výzvy 2020.

Téma pro 13. týden: Provinilé slasti

Politická scéna je pro mě něco jako zábavná reality show.

Necítím sympatie/antipatie k jednotlivým politikům podle toho, jakou zastupujou stranu nebo co dělaj za hovadiny. Komunista nebo Pirát, mně je to fakt jedno. Mě totiž zajímají politici jako lidi. Zajímá mě jejich osobnost, chování, vzhled, gesta, vyjadřování nebo v jakým jsou znamení...

Baví mě Kalousek, protože je chytrej, vtipnej a mluví srandovní pražštinou.

Rok 2030 je pro mě tak vzdálenej, až je téměř neexistující. Splnit téma Blogerský výzvy 2020 pro 11. týden šlo tedy ztuha. Jo a vím, že teď už je 12. tejden, ale nebojte, všechno bude.

Téma pro 11. týden: Odteď za 10 let

Následuje odhad, jak bude můj život za 10 let vypadat. Ne jak si přeju, aby vypadal.

Ze všech možných představ mi bohužel nabíhají i ty nejhorší, a tak si je odbydu na začátku. Věřim, že je nemusim rozebírat víc, než takto: bojim se, že za 10 let už nebudou lidi v mým okolí v kompletní sestavě. Nebo že už nebudou v původním zdravotním stavu.

A teď rychle dál. Pokud jde o práci, budu pořád dělat copywritera pro tu firmu, u který jsem teď. Ale myslím si, že už u nich nebudu na plnej úvazek. Postupně si vyjednám kratší pracovní dobu a na zbytek živobytí mi vydělá vlastní online magazín. Ten bude mít návštěvnost několik set tisíc lidí měsíčně. Taky budu prodávat nějakej e-book nebo tištěnýho průvodce. Nevím, jaký bude téma, ale něco takovýho mám v hlavě už dýl.

Jestli jste si mysleli, že jsem skončila, tak to není vůbec žádná pravda. Nekecám, když řeknu, že od posledního článku myslim na svůj osobní blog skoro denně. Mám ho stále v patrnosti. Jak je teda možný, že nic nenapíšu? Vysvětlení je to trapný, ale já prostě nemam čas na všechno, co bych chtěla dělat. Kdybyste mi chtěli poradit, že je potřeba stanovit si priority, tak už se stalo. V lednu jsem ukončila jednu ze svých čtyř psacích činností a teď mám už jen tři. Tři místa na doplňování textu, plánování, lovení nápadů. Jedním z těch míst je tenhle blog. Vážení, dala jsem přednost osobnímu blogu před výdělkem, protože se mi s ním pojí víc zábavy a míň stresu. A víc volnosti. Je teda možný, že už sem opravdu, ale opravdu budu psát víc.

O tomhle chci mluvit už delší dobu, protože mám pocit, že sdílená starost znamená úlevu. V mý hlavě se léta opakuje sada konkrétních melodií a písní, který si občas začnu zpívat i nahlas. Nejde o to, že by mi vadily ty melodie. Vadí mi ta bezděčná interní nebo externí reprodukce, protože si při tom vždycky uvědomim, že jsem nervózní. Svoje zpívání a pobrukování, který jsem neplánovala, mám zkrátka spojený s rostoucí úzkostí. Je možný, že je to pozitivní jev a moje tělo si tim chce ulevit od stresu. Ale když mě to akorát nasere, asi to moc pozitivní neni.

Několik měsíců nosim v hlavě, že se sem chci vrátit. Jak vidíte, nebylo to tak jednoduchý. Proč? Píšu v práci i doma na několik míst a na ten blog nezbejvala energie. Jenže TEĎ čím dál častěji potřebuju někam odložit svoje zbytečný nadávání na hovadiny (a další hovadiny) a ani jeden z těch mnou obhospodařovaných webů se pro tento účel nehodí. Bez učesávání si můžu blít jen tady. A tak jsem tady.

Nemám moc lidí, který bych obdivovala nebo je lépe řečeno měla za nějakej svůj vzor. Vždycky, když byla řeč o vzorech, divila jsem se, jak má každej v zásobě hned několik jmen, a mě by nenapadl nikdo. Ale ono se to časem vykrystalizovalo. Aktuálně jsou na mým seznamu čtyři lidi (samozřejmě kromě členů rodiny a dalších blízkých), ke kterým vzhlížím a kteří mě inspirují prakticky na denní bázi.

# Rocky

Rocky a s ním celej Sylvester Stallone. Myslim, že je na žebříčku mých top osobností až nahoře, protože nikdo jinej mě pro tu první příčku nenapadá. Rocky i Stallone jsou ukázkou, že když se chce, všechno jde, a inspirujou mě nejen svým přístupem k životu, ale i ve sportu. Když nemůžeš, přidej. Stallone i po sedmdesátce pořád tahá ty nejtěžší závaží a mně je vždycky sympatický, když mi někdo ukáže, že život nekončí vlastně nikdy a že tu sílu v sobě mám i já.

V provádění sportu jsem byla vždycky nekonzistentní. Buď jsem půl roku sportovala i dvakrát denně, nebo celej rok jen dřepěla. Rok 2017 mi ale přinesl spoustu změn a jedním z nich byla i ta, že jsem konečně našla motivaci udržet se při tom pohybu dlouhodobě. Nevim, jestli moje tipy zaberou i na vás, ale věřim, že jsou to natolik pádný důvody a motivační nástroje, že cítím možnost vysoké úspěšnosti.

1. Když budete sportovat 3x týdně, za 3 měsíce bude efekt stejnej, jako byste brali antidepresiva

To mi řekla psycholožka, když se mě marně snažila přimět ke sportu v rámci posílení mojí psychiky. Pokoušela se o to asi měsíc a moc jí to nešlo, ale jednoho dne jsem se doma znenadání nakopla během vteřiny a najednou jsem běžela ven. Vždyť už se sebou musíš něco dělat, přece nebudeš mít tu úzkost až do smrti, řekla jsem si.

Začala jsem plánem, že budu sportovat minimálně 1x týdně a přes to vlak nepojede. Dokázala jsem to udržet 18 týdnů v kuse, někdy jsem sportovala opravdu jen 1x, někdy 7x. Hlavně to nepustit, jinak bych na sebe byla nasraná. Pak musela nastat nucená pauza kvůli koleni, který po jednom mým megalomanským 13kilometrovým běhu nesneslo už ani malou zátěž. Ale po ní jsem se do toho zase pustila a neudělala jsem pauzu ani kvůli mrazům. A taky si už neumim představit, že bych sportovala horko těžko jen jednou týdně... Stalo se to mým pevným návykem.

Často jezdím do Prahy na víkend a tahám s sebou nějakou tu koupelnovou kosmetiku. Na to mám určenou takovou taštičku, do který se mi ale nevejde všechno. Krucinál, potřebovala bych novou, říkám si často v duchu.

Od srpna si házím drobný do kasičky. Teď začátkem roku nastal čas, kdy jsem potřebovala část z nich upotřebit. Na to bych ale potřebovala nějakou portmonku nebo měšec. Přece si nedám do peněženky čtyři stovky ve dvackách, že jo. Asi si tu malou peněženčičku budu muset příště koupit v Praze, až budu v Sinsayi, říkala jsem si. Tam maj totiž levný malý peněženčičky.

Včera v pět měli přijít tchánovci a popřát mi k narozeninám. OK, v 16:00 se zvedám a jdu se umejt. Ze sprchovýho gelu malinovo-mátový vůně od Oriflame vyprsknu poslední dávku a ze sprchy jdu rovnou ke koši na plasty, kam prázdnou lahev odhodím.

Za chvíli přichází tchánovci, tchyně se ke mně vrhá, líbá mě a dá mi tašku s dárkama.

A teď mi vysvětlete, JAK je tohle možný: