Nevadí mi, když někdo nepozdraví a nepoděkuje. Jsem divná? Myslim, že ne, a vysvětlim. Přesnější je říct, že mi to zdaleka nevadí tolik jako spoustě jiných lidí. Opět se kdekoli stačí podívat do komentářových sekcí nebo si vzpomenout na diskuze okolo prezidentských voleb. Lidi strašně chtěli Drahoše, protože "to je ten slušnej" (přitom nešetřili "slušnými" výrazivy pro Zemana). Jiní odůvodňovali svůj hlas Drahošovi tím, že Zeman už je přece starej a nemocnej a oni ho vlastně slušně a milosrdně chtějí ušetřit té náročné prezidentské práce (a mysleli si, že jim to sežeru). No a pak tu byli i ti, co se za Zemana stydí a vadí jim, že jsme světu pro smích. Haha, to je taky na samostatný téma.

Protože jsem výkonnej stroj na prokrastinaci, poměrně často se pohybuju po diskuzích pod videi, články a příspěvky na sociálkách. Je masochistický, že to dělám, protože mi to vždycky zvedne tlak. Jdou na mě mrákoty z toho, že ať už jde o názor na cokoli, lidi jsou se vším hned hotový. Proč by se zamejšleli, když stačí otevřít svůj notes automatických odpovědí?

 Nevěříte? Tak si nevěřte, ale já věřim.

Rubrika Nasranej zápisník je tu nově, protože mě sere čím dál víc věcí a potřebuju to sdílet, abych se cítila ještě víc důležitě. Abyste věděli, co čekat, bude to taková variace na 1000 věcí, co mě serou. Akorát tu teda nečekejte pondělí, davy v supermarketu nebo chleba, kterej vždycky spadne namazanou stranou dolů. Předměty mojí zlosti jsou sofistikovanější (ale zase ne jedinečný - a doufám, že si někdy i zanotujeme).

Pokud bude mít někdo pocit, že se rozčiluju nad malichernostma, má pravdu. ALE! Když mám prostor na řešení hovadin, znamená to, že v mým životě zrovna nejsou žádný velký problémy. Ve výsledku si to tedy užívám!

Často (denně) někde čtu, slyšim, vidim nebo zažívám něco, co je výsledkem jednoduchosti nebo trapnosti druhých, a kroutim se kvůli tomu do kuličky (někdy si připadám jak v "try not to cringe challenge"). První věc, kvůli který tady chci nadávat, jsou trapný a ještě k tomu bullshit dovětky za historkama. Jak to vypadá? Dovětkář řekne/napíše příběh a překvapí lidi super pointou - potud super. A všechno by bylo super i nadále, kdyby po pointě už držel hubu. Jenže on ne. On potřebuje dodat, co "bylo" potom!

Několik měsíců nosim v hlavě, že se sem chci vrátit. Jak vidíte, nebylo to tak jednoduchý. Proč? Píšu v práci i doma na několik míst a na ten blog nezbejvala energie. Jenže TEĎ čím dál častěji potřebuju někam odložit svoje zbytečný nadávání na hovadiny (a další hovadiny) a ani jeden z těch mnou obhospodařovaných webů se pro tento účel nehodí. Bez učesávání si můžu blít jen tady. A tak jsem tady.

S kamarádkou se chlapům smějeme tak často, že jsem se rozhodla, že vás seznámím s důvody. Tenhle článek je asi spíš pro chlapy, ale ženský by si ho měly přečíst taky a pak mi do komentů napsat, že je to pravda!

A máme tady 2. díl podivností, jej! Ono docela trvá to nasbírat, protože tu fakt nechci unavovat nějakou výřivkou nebo bulharskem. Ale už to konečně mám!

---

1. dostat se do podvědomí

Myslím, že firmám by asi k ničemu nebylo, kdyby se jejich reklama dostala pouze do našeho poDvědomí, tedy do nevědomé části mysli. Snad jedině nějakej náš šestej smysl by nás nakonec dostrkal k nákupu. Tak už se výrobci přestaňte snažit nacpat se lidem do toho jejich zamlženýho zákoutí mozku, jehož obsah dokážou číst tak maximálně pomocí intuice. A ještě ne všichni...

2. nejideálnější

Slovo nejideálnější bych přeložila jako nejnejlepší. To samý nejzákladnější – může bejt něco ještě víc základního než to, co je základní?

Nemám moc lidí, který bych obdivovala nebo je lépe řečeno měla za nějakej svůj vzor. Vždycky, když byla řeč o vzorech, divila jsem se, jak má každej v zásobě hned několik jmen, a mě by nenapadl nikdo. Ale ono se to časem vykrystalizovalo. Aktuálně jsou na mým seznamu čtyři lidi (samozřejmě kromě členů rodiny a dalších blízkých), ke kterým vzhlížím a kteří mě inspirují prakticky na denní bázi.

# Rocky

Rocky a s ním celej Sylvester Stallone. Myslim, že je na žebříčku mých top osobností až nahoře, protože nikdo jinej mě pro tu první příčku nenapadá. Rocky i Stallone jsou ukázkou, že když se chce, všechno jde, a inspirujou mě nejen svým přístupem k životu, ale i ve sportu. Když nemůžeš, přidej. Stallone i po sedmdesátce pořád tahá ty nejtěžší závaží a mně je vždycky sympatický, když mi někdo ukáže, že život nekončí vlastně nikdy a že tu sílu v sobě mám i já.

V provádění sportu jsem byla vždycky nekonzistentní. Buď jsem půl roku sportovala i dvakrát denně, nebo celej rok jen dřepěla. Rok 2017 mi ale přinesl spoustu změn a jedním z nich byla i ta, že jsem konečně našla motivaci udržet se při tom pohybu dlouhodobě. Nevim, jestli moje tipy zaberou i na vás, ale věřim, že jsou to natolik pádný důvody a motivační nástroje, že cítím možnost vysoké úspěšnosti.

1. Když budete sportovat 3x týdně, za 3 měsíce bude efekt stejnej, jako byste brali antidepresiva

To mi řekla psycholožka, když se mě marně snažila přimět ke sportu v rámci posílení mojí psychiky. Pokoušela se o to asi měsíc a moc jí to nešlo, ale jednoho dne jsem se doma znenadání nakopla během vteřiny a najednou jsem běžela ven. Vždyť už se sebou musíš něco dělat, přece nebudeš mít tu úzkost až do smrti, řekla jsem si.

Začala jsem plánem, že budu sportovat minimálně 1x týdně a přes to vlak nepojede. Dokázala jsem to udržet 18 týdnů v kuse, někdy jsem sportovala opravdu jen 1x, někdy 7x. Hlavně to nepustit, jinak bych na sebe byla nasraná. Pak musela nastat nucená pauza kvůli koleni, který po jednom mým megalomanským 13kilometrovým běhu nesneslo už ani malou zátěž. Ale po ní jsem se do toho zase pustila a neudělala jsem pauzu ani kvůli mrazům. A taky si už neumim představit, že bych sportovala horko těžko jen jednou týdně... Stalo se to mým pevným návykem.

Všimla jsem si, že vás nejvíc baví takový ty nasraný články. Tak tady máte další. A samozřejmě mi opět napište, co vadí na FB vám, ať se pobavíme a společně si zahejtujeme!