Už jste se někdy zamysleli nad tim, jak byste chodili po ulici vymóděný nebo nalíčený (nebo naopak byste na to úplně srali), kdyby se každej staral sám o sebe? Tedy kdyby na vás lidi nečuměli a nevysmívali se, ani kdybyste měli na hlavě klobouk ve tvaru plameňáka? Prostě kdyby ta hranice, co je ještě normální, byla mnohem dál než je teď?

Já osobně se okolí přizpůsobuju docela dost. Dřímá ve mně blázen, ale chodim oblíkaná spíš nudně a chci bejt nenápadná, aby si mě ty lidi moc nevšímali. On mě totiž ten negativně vzbuzenej zájem pěkně rozčiluje. Ani nemusíte mít na hlavě toho plameňáka, stačí mít výraznou rtěnku - a už je problém.

...protože mám více či méně neustále psychické potíže. Vždycky jsem byla tak nějak labilní, ale přijde mi, že do současný fáze jsem se snad ještě nikdy nedostala (možná naposled v 17). Nějakej zbytečnej strach mě přepadne asi tak obden.

Právě mi končí 3týdenní neschopenka, protože jsem chytila od kolegy zkurvený příušnice (chytila je půlka kanclu) a nemohla jsem se z toho vyhrabat. Rozhodně to nebyly 3 tejdny prázdnin, ale 3 tejdny strachu. Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsem splaskla (a tedy vypadalo, že už všechno bude OK), ale najednou jsem chytila ještě sérii horeček. Bála jsem se, že to bude některá z komplikací příušnic a že skončim v nemocnici, kde se to neobejde bez odběrů krve. Kdo to neví, tohle je moje jediná skutečná fobie. A to až taková, že si nenechám brát krev opravdu nikdy (už mi jí nebrali 17 let, protože to všude odmítám). Kromě horeček a neustálýho pocitu na blití jsem ale příznaky ničeho zvláštního neměla. Doktorka si se mnou tedy nevěděla rady, zkoušela, jestli mě nebolí břicho, ledviny a jestli ohnu hlavu (zkouška meningitidy). Nic.

Korektura není hlavní náplní mojí práce, ale sem tam se jí věnuju. A jsem jí postižená i v soukromým životě. Je to už taková nemoc z povolání (kterou jsem měla ještě dřív než to povolání). Nejsem ale grammar nazi, kterej by slídil v diskuzích a poučoval tam diskutující, co všechno měli špatně a taky nesnáším ty hovada, který se pod názor druhého vyjádří takto: "Nejdřív se nauč gramatyku."

Ozývám se se svým pravidelným dvouměsíčníkem.

Začala jsem tu psát, co je u mě novýho a tak... a pak jsem se šla podívat, co jsem napsala minule. A zjistila jsem, že půlku věcí, který mě před těma dvěma měsíci trápily a který jsem chtěla změnit, jsem opravdu změnila. Vůbec o tom nevím, že jsem to takhle plánovala... a už vůbec by mě nenapadlo, že to změním do dvou měsíců.

Psala jsem o tom, že bych si chtěla užívat rána (braly mi opravdu hodně energie). A taky že nechci dny jen tak přečkávat (protože to není život). A na obojím jsem zapracovala a vůbec nemůžu věřit tomu, že tak rychle. Už 5x po sobě jsem vstala o půl hodiny dřív a najedla se už doma (místo v práci). Ideálně bych ráno chtěla ještě cvičit, ale to si teda naplánuju na později, ať mě ty změny nezabijou.

Tak jo, nenapsala jsem nic cca 2 měsíce.

Léto pro mě bylo naprosto šílený, a to proto, že bylo 29 tropických dnů (nebo tak nějak). Vedro je mi extrémně nepohodlný a s tím, jak se mám fyzicky silně nedobře, je mi silně nedobře i psychicky. Léto jsem teda přežila v menších či větších úzkostech. A už vím zcela jasně, jaký roční období mám nejmíň ráda - a je to léto. Fuj, když si na to vzpomenu, jak se tomu nedalo uniknout vůbec nikde... Smažila jsem se v práci, venku, doma. Nejlíp mi bylo v autě. Kvůli vedru vzaly za své i moje plány - tedy předevšim jsem si před další taneční sezónou chtěla vybudovat svaly a udělat provaz. Jenže já se radši skoro vůbec nehejbala, protože jedině tak mi bylo aspoň trochu snesitelně. Tak nic.

 Když se chodí do práce, lítaj měsíce a roky opravdu jak nic. A najednou zjistim, že jsem sem nic nenapsala pěkně dlouho a taky že ten dopis, co mi poslala kámoška, mi nevisí v mailu tejden, ale 5 tejdnů!

Nic významnýho se tady asi neděje. Teda samozřejmě se děje to, že se neděje nic významnýho, což je dobře. Všechno je tak nějak OK a ta smršť výkyvů dala na chvíli pokoj. Aktuálně mě nejvíc "trápí", že nemám denně spousty hodin na Sims, zase mě to nějak chytilo... Potřebovala bych asi tak dva volný dny, který bych naprosto celý propařila, tím se nasytila (přesytila) a pak by mi to tolik nechybělo. V sobotu jsem hrála 8 hodin a prostě to nestačilo, tak proto potřebuju ty dva dny. Jenže to je furt něco. Dneska jsme začali malovat. Já tyhle domácí práce fakt nemusím (ale hezký to tu chci) a vadí mi, že se dělají ve volným čase.

Tenhle obrázek nemá nějakej zvláštní význam. Jenom se mi strašně líbí.

Taky mě nějak moc nezajímají Vánoce. Řekla jsem si, že dárky budu kupovat, až na ně budu mít náladu, ale nevypadá to, že by to mělo přijít. Takže je asi zase budu nakupovat, i když se mi ještě chtít nebude. Vadí mi na tom to, že snad nikdy neseženu dar podle svých představ, protože moje představa daru je "spasím jím život obdarovanýho". Ráda bych dávala jen samý bomby prostě. Ale asi budu muset slevit, protože i kvůli tomu jsou pro mě Vánoce jen stres, a to už od září. Bomby totiž nejenže často nevymyslím, ale tím pádem ani nenakoupim. Obzvlášť pro pánskou část mých blízkých. Chudáci dostávají jen samý oblečení nebo já už ani nevim co.

Rok 2014 dost možná bude rokem splněných přání. Přála jsem si několik věcí, jedna po druhé se mi plní, i když samozřejmě jsem se musela přičinit. V minulých pár týdnech jsem musela opravdu zabojovat. A podařilo se.

O tom, že budu od září tancovat v disco a street skupině, jsem tady už informovala. Ale mám za sebou ještě jeden přímo mega úspěch. Vyhrála jsem totiž první a poslední výběrové řízení, kterýho jsem se za 7 měsíců zúčastnila.

Neexistovalo pro mě, aby mě nevzali. Přála jsem si dělat už jen to a nic jinýho. Na prvním pohovoru jsem se dokázala chovat nadšeně a sebevědomě. Myslím, že je muselo zaujmout už jen to, jak moc to chci. Srandovní je, že když jsem na ten pohovor šla, potkala jsem na ulici holku, která měla na zádech vytetováno BELIEVE IN YOURSELF. Nakoplo mě to. Ve druhém kole si mě prakticky otestovali a podle jejich slov se mi to fakt povedlo.  Pak jsem ještě pět dní čekala na třetí kolo, kde už mi ale rovnou nabídli práci. Na to třetí kolo jsem se teda docela poctivě připravovala - přemejšlela jsem, na co by se mě mohli ptát a co jim budu odpovídat. Ale nebylo to potřeba. 

Tentokrát jsem neměla pocit, že by to bylo až tak výživný, ale dřív, než jsem stihla něco o těchhle pocitech říct, koučka sama mi řekla, že druhý a třetí sezení obvykle bývá klienty vnímáno jako nepříliš progresivní. Tak doufám, že to není na škodu (podle ní jsme zase udělaly spoustu práce) a že opravdu stihneme do toho posledního sezení všechno, co od toho očekávám. Očekávám to, že překonám svůj strach, budu mít jasnou představu o svojí práci a pustím se do ní. To všechno na začátku srpna.

Zabývaly jsme se zase hlavně sebevědomím, protože mi přijde důležitější zabývat se nejdřív jím, než dávat dohromady nápad na pracovní uplatnění. Ale protože se vždycky všechno prolíná, práce jsme se dotkly stejně. Zase jsem dostala nějaký otázky, např. kde se vidím v červenci 2015. Podstatou koučování je vyprsknout ze sebe to první, co mě napadne. A já se viděla, jak někam jedu svým autem něco zařídit, jsem v pohodě, mám na sobě stylový oblečení, který nosím ve volným čase, zpívám si a mám vedle sebe nějaký desky s papírama. Všechny myšlenky točící se kolem práce se týkají spíš těch detailů okolo (volná pracovní doba a její 100% využití, volnost, volnost, cesty, volnost, zábava), než přímo obsahu práce. Ptala se mě, kde na těle nejvíc cítím ty skvělý pocity. Řekla jsem v nohách. Měla jsem se za ně chytit a znovu si prožít tu situaci. Potom mi řekla, že kdykoli si budu chtít ty pocity znovu vyvolat, mám se takhle chytit za nohy, myslet na to a ony se ty pocity dostaví. No nevím, ještě jsem nezkoušela. Mimochodem zeptala se mě, jakým zvířetem bych byla, kdybych byla. Řekla jsem pták. Touha po svobodě prostupuje každým mým pórem.

Takovým význačným bodem, na který jsme společně přišly, je ten, že já bych v práci ráda ukázala, že umím mluvit (nepovažuju se za řečníka, ale jsem přesvědčená, že jsem postupně schopná plynulýho projevu). Ne v dialogu, ale k masám. Nevim, prostě to ze mě vypadlo. Pak jsem tam ještě popisovala svoje představy, jak se nechci smířit s životem, s jakým se smiřuje většina lidí. S takovým tím běžným všedním. Ráno vstanu, 8-16 práce, pak poklidim, večer TV nebo co já vim, potom nutnost jít brzo spát a tak furt dokola. Možná ty lidi jsou takhle šťastný, ale pro mě tenhle model znamená pouhé přežití. Já si chci užívat, mít život plnej zábavy, radosti a ultra prožitků. Mým smyslem života je užívání si. A kdybych žila tak, jak jsem popsala, na smrtelný posteli bych se za to zabila dřív, než by přirozená smrt stihla přijít sama.

"Ještě se samozřejmě zastavila u toho, proč se bojím mít vyšší sebevědomí (kromě toho strachu ho mít).
Zdroj: http://imperatrice.pise.cz/496-prvni-sezeni-s-kouckou.htmlA já se vlastně bojím, že jakmile si díky vyššímu sebevědomí dovolím žít bez pocitů viny tak jak chci já,  tak že s tím okolí bude mít problém. Že je to překvapí, budou se k mýmu novýmu postoji stavět nedůvěřivě a budou mě srážet."

To je citace z minulýho článku.

Koučka mi řekla, že věci musejí mít po sezení čas si "sednout" a taky že mi možná budou docházet ještě nějaký jiný věci. Nedělala jsem si žádný násilí a nic se nesnažila vymyslet a ono mě to opravdu napadlo samo, při čištění zubů. Uvědomila jsem si, že se teď v některých situacích chovám stejně jako ve třídě od 10 do 14 let. Ten strach se změnit (být sebevědomější a jít si za svým) mohl vzniknout právě tam. Tehdy nikdo ze třídy nesměl mít na sobě něco novýho, jinej účes nebo cokoli mít jinak (penál, tašku, oblíbené knihy, hudbu..), protože hned byl terčem posměchu a pomluv, ať už ta nová věc byla jakákoli. Pamatuju si, že jsem se 4 roky snažila být pořád stejná. Oblečení jsem si nevybírala podle sebe, ale podle předpokladu, jestli vyprovokuju pomluvy nebo ne. Vidím tam paralelu se svou nynější situací. Bojím se, že se změnami někomu znelíbím (nebo nezalíbím) a chovám se podle toho, byť už to samozřejmě není o oblečení nebo o penálu. Prostě se i teď radši snažím bejt pořád stejná a pokud dělám nějaký změny, tak jen malý a pozvolný. Ty větší, u kterých mám pocit, že vyvolají udivení, zapudím v zárodku.

Rozdíl je v tom, že teď chci investovat energii do toho, jak v sobě tohle nastavení změnit, místo do toho, abych posuzovala svoje budoucí kroky podle domněnek, jak se asi budou líbit okolí (a pak je pro jistotu neudělat).

TV program je natolik mizerný a já asi velice zoufalá, protože právě jsem si jako kulisu pustila fotbal. To jsou konce. Aspoň že komentuje Bosák, jinak by mě ty simulanti nebavili ani trochu už vůbec.

Včera jsem absolvovala první ze čtyř naplánovaných sezení u koučky, která je zároveň psycholožka. Byla jsem tam dvě a půl hodiny, během kterých jsem byla podrobena intenzivnímu brainstormingu. Kdo si to neumí představit, byla jsem nucena asi tak 3x do minuty nad něčím přemejšlet a rychle odpovídat. Udělala se mnou několik cvičení, jedno z nich se týkalo hodnot. Měla jsem na tři papírky napsat, jaký hodnoty jsou pro mě důležitý v práci, na další tři papírky hodnoty v partnerství a na poslední tři hodnoty v přátelských vztazích. Pak jsem těchto devět hodnot rozhodila před sebe a během následující "hry" jsem jich musela postupně osm vyřadit. Zůstala mi hodnota POHODA. Musím říct, že do tý doby jsem si myslela, že nejdůležitější je pro mě SVOBODA, ale tu jsem vyřadila - sice tedy jako předposlední (takže je pro mě na 2.místě) - ale je to prostě překvapující zjištění. Na 3.místě jsem měla peníze a to mě teda ani moc nepřekvapuje, protože ty pro mě znamenají svobodu a bez nich svoboda prostě není. Aspoň u mě ne.

Pak jsem se měla zamyslet nad nejdůležitějšími událostmi různých období v životě a tady mi došlo, že ta zkurvená psycho-šikana, kterou jsem zažívala od 10 do 14 let, má na mě ještě větší vliv, než jsem si myslela. Úplně se mi sevřelo hrdlo a koučka mě poňoukla zamyslet se nad tím, jak teď zní můj hlas. Odpověděla jsem bez váhání, že zní jako když se mi stala nějaká tragédie. Těch období, nad kterými jsem se měla zamyslet, bylo pět a až teď si uvědomuju, že ve všech jsem jako první (nebo jako jedinou) zmínila negativní událost. Nejlíp z toho vyšlo období od 5 do 10 let a potom 15 až 20 (nejlíp, ale ne dobře).

Nejpřínosnější bylo cvičení, kde jsme se přímo zabývaly mojí sebedůvěrou. Na škále od 1 do 10 jsem svojí míru sebevědomí ohodnotila na 6. Koučka udělala na zemi takovou stupnici a já jsem si stoupla na tu šestku. Otočila jsem se směrem k nule a měla jsem ze sebe vysypat, co všechno mi přináší malý sebevědomí. Ona si to mezitim zapisovala a popsala skoro celou A4. Pro příklad jsem uváděla: malý sebevědomí mě omezuje, přivádí mě k zoufalství, přináší mi strach, neustále mi odčerpává peníze, jsem na sebe nasraná a krom toho jsem kvůli ní ještě pořádně nic nedokázala - jenom trpět. Po tomhle výčtu jsem byla vyzvána, ať si stoupnu na sedmičku, ale pro mě to neznamenalo víc, než udělat krok. Rozhodně jsem si nemyslela, že teď mám kvůli tomu jednomu kroku vyšší sebevědomí. Přišlo mi až hloupý, že mi byla položena otázka, proč si myslím, že se mi teď sebevědomí nezvýšilo. Opravdu ani teď si nemyslím, že tím jedním krokem bych si ho mohla navýšit. Doteď jsem to nepochopila. Nebo je v tom nějaká vyšší moc, než jen jeden krok? Každopádně jsem opakovala, že na tu sedmičku nepatřim a nemam tam co dělat. Posunula mě na bod 6 a půl a ptala se, co cítím teď. Byl to intenzivní pocit nutkání, že už tam nechci zůstat. Totiž tak nízko. Tak že by se mi míra sebevědomí přece jen posunula?